CONSTITUTIO CRIMINALIS THERESIANA
Kdoví, co přimělo císařovnu Marii Terezie, aby se věnovala reformám. Že by to byla vnitřní potřeba, o tom lze s úspěchem pochybovat. Rovněž v jejím nejbližším okolí se to reformisty zrovna nehemžilo. Fakt je, že monarchii skříply vnější okolnosti, především válka o dědictví rakouské hned po nástupu Marie Terezie na trůn, a pak za vleklé války sedmileté. Další, dalekosáhlejší reformy už byly nikoli možné či potřebné, ale přímo nutné.
Roku 1756. byl Marii Terezii předložen k potvrzení rozsudek smrti. Ten případ se týkal Jana Poláka, pastýře na lobkovickém panství v Jistebnici v jižních Čechách, který byl odsouzen k trestu smrti stětím za čarodějnictví: pomocí kouzel škodil prý svým spoluobčanům na dobytku. Několik volů a koní bylo (prý) následkem jeho čar uštknuto jedovatým hadem, krávy začaly zničehonic dojit krev místo mléka. celková škoda způsobená Polákovými kouzly se odhadovala na 60 zlatých.
Jistebnický hrdelní soud zavedl vyšetřování. Polák se přiznal. Dobrovolně. Ovšem po mučení. Vypověděl, že se mu (již před dlouhou dobou) zjevil v podobě hada čert, jehož on, Polák, požádal, aby způsobil škody na dobytku různým, jemu nemilým lidem. Dotyčný čert mu to přislíbil pazouroudáním. Jenom tak. Za žádnou protislužbu. Nárok na Polákovu duši vysloveně nevznesl. Spokojil se s pouhým slibem, že mu Polák obětuje černou slepici. (Byl to zřejmě čert z levného kraje.) "Po skončeném vyšetřování předložil jistebnický soud, jak byl povinen, akta pražskému apelačnímu soudu k rozhodnutí," píše dr. Jiří Klabouch v knize Staré české soudnictví. "Tu zařehtal byrokratický šiml, neboť apelační soud, přihlížeje k přesnému znění trestního zákoníku, vrátil věc do Jistebnice k došetření, protože podle jeho názoru soud první instance nevyjasnil dostatečně, zda Polák uzavřel či neuzavřel se zlým duchem smlouvu, nevypátral, od koho se čarování naučil a jak dalece zasvětil do svých nedovolených rejdů svou ženu a děti, a nařídil proto vyšetřit dodatečně i Polákovu rodinu, jeho samotného ohledat krajským fyzikem (neboli lékařem), zda nemá na těla nějaké »ďáblovo znamení,« a poslat byliny, nalezené při prohlídce Polákovy chalupy, medicínské fakultě pražské university k vyjádření, zda se dá takového býlí používat k čarování - všechno věci, které přešetřit trestní řád opravdu předepisoval."
Žádná čertovská či čarodějnická znamení se na Polákově těle samozřejmě nenašla a lékařská fakulta odepsala, že z toho přeschlého býlí se nemůže nic vyvozovat, a nešťastník Polák mohl být osvobozen. Mohl, leč nebyl. Podle článku 19 paragrafu josefinského trestního řádu byl odsouzen k smrti stětím. Byly mu ovšem přiznány polehčující okolnosti, jako nevinná rodina, vysoký věk, lítost, a to, že se při prohlídce jeho domku nenašlo žádné čarodějné náčiní, nýbrž kupodivu dva růžence, což svědčilo o křesťanském smýšlení dosud bezúhonného delikventa a byla doporučena jeho žádost o milost s tím, aby mu byl trest změněn na pět let nucených prací. K návrhu apelačního soudu v Praze se připojilo ve Vídni i Nejvyšší soudní místo, které doporučovalo dokonce jen tříletý trest a předložilo žádost o milost císařovně. Rozhořčená Marie Terezie udělila okamžitě pastýřovi milost. Ve svém stanovisku se velmi ostře vyjádřila v tom smyslu, že "víra v čarodějnictví může vládnout jen tam, kde panuje duševní omezenost a hloupost (v originále die Ignoranz), a když bude odstraněna, nebudou už ani žádné čarodějnice. A kněží proti této pověře dost rázně nebojují."
Císařovnino rozhodnutí v Polákově případu způsobilo v soudních kruzích pravé pobouření. Nejvyšší soudní místo se odvážilo dokonce tuto záležitost panovnici předložit ještě jednou k rozhodnutí. Poukazovalo na to, že "Polák byl odsouzen podle platných zákonů a ve shodě s panujícími názory teologickými. Není odporučitelné, kdyby Polák unikl zcela bez trestu, přičemž je nutno poukázat na zvláštní poměry panující v českých zemích, kde je lid obzvláště náchylný k pověrám." V odpovědi na námitky vydala císařovna nařízení, jímž se výslovně přikazovalo, jak v takových případech postupovat. "Osoby podezřelé z činů označených jako čarodějnictví mají být zatčeny a má s nimi být zaveden informativní proces, přičemž nesmějí být drženy v okovech, mučeny, ani odsuzovány, nýbrž celý případ se musí prostřednictvím Nejvyššího soudního dvora předložit k rozhodnutí Jejímu Veličenstvu panovnici a královně." Současně Marie Terezie upozornila pražského i olomouckého arcibiskupa, aby vyzvali duchovenstvo k boji proti čarodějnickým pověrám, rozšířeným mezi lidem, jmenovitě proti tomu, aby byly vykopávány a páleny mrtvoly (tak, jak se tomu stalo na Moravě). Soudci dostali po prstech - ohledy na prestiž justice však panovnici přesvědčily, aby věc nehnala až do konce. Polák, ačkoli nebyl čarodějníkem o nic víc než ona sama, naletěl hloupé pověře a snažil se jí využít a proto císařovna souhlasí s tím, aby byl (neboť se projevil nikoli jako skutečný černokněžník, ale jako zlomyslný ignorant) poslán na dva roky na nucené práce. Pro budoucnost však císařovna nařídila všem soudům, kdyby se měl takový případ ještě někde vyskytnout, aby byl podezřelý sice uvězněn a vyšetřen, ale aby s ním nebylo nakládáno tvrdě a zejména aby nebyl podrobován mučení. Akta mají být poskytnuta přímo panovnici k rozhodnutí. Každému trochu chápavému soudci muselo být jasné, že kdyby přišel za císařovnou s akty o vyšetřování čarodějníka, upadne v neodvolatelnou nemilost a císařovna si o něm pomyslí, jak to bylo v jejích přípisech mnohokrát vyřčeno, že je ignorant. Vlk se nažral, ale koza zůstala celá. Císařská justice se neblamovala, ale císařovna přece prosadila svou.
Ano, právo, to byla oblast, které věnovala panovnice svoji velmi upřenou pozornost... Právo a justiční systém vůbec. Vůdčí myšlenkou zásahu do této oblasti byl opět záměr zjednodušit a sjednotit jak právní normy (tedy zákony), tak i výkonný soudní aparát. Cesta k cíli trvala několik desetiletí, na jejím konci však byl moderní, znamenitě koncipovaný obecní zákoník občanský i trestní, jakož i nové soudní řády pro občanské i trestní právo. Napříště musili mít soudci zkoušku z právních věd, advokáti doktorát práv, a také u nejnižších soudů, kde se dříve po středověkém způsobu rozhodovalo mnohdy od oka, svévolně a bez právních znalostí, musely právní záležitosti nadále procházet rukama kvalifikovaných justiciárů. "Postupně vznikalo klasické tříinstanční soudní uspořádání. Na Moravě bylo zrušeno kolem dvou set malých vrchnostenských, městských a jiných soudů, v Čechách jich bylo dokonce 365, jež předtím mohly rozhodovat i hrdelní věci. Soudům první instance byl ponechán jen výkon práva civilního, zatímco hrdelní delikty řešily teď městské soudy, jejichž počet byl omezen na 30, přičemž v Čechách jich bylo čtyřiadvacet. Ve Vídni pak byl ustaven nejvyšší soudní dvůr nejvyššího, třetího stupně." Začalo to vlastně v roce 1751, kdy Marie Terezie oddělila v českých zemích správu politických a hospodářských věci od soudnictví. Právo získalo samostatnost - císařovna je vyňala z moci místních orgánů a postátnila je. Zároveň bylo počato s přípravou nového tereziánského zákoníku - tomu se říkalo Nemesis Theresiana, později Constitutio criminalis Theresiana. Ten měl sjednotit právní řád pro země české i německo-rakouské. Práce na něm však pokračovala neúnosně dlouho a proto císařovna na urychlení osobně dohlížela. Sama vydala v roce 1751 takzvaný zákon hrdelní, kterým se odstraňovaly některé krutosti a ukládání trestu smrti bylo značně omezeno. Brzy potom bylo vrchnostem a městům zcela odňato právo soudit věci hrdelní a zločiny. Za pět let nato byl dokončen návrh prvního dílu trestního zákoníku, který se týkal hrdelního soudního řádu. Toho se nové osvícené myšlení příliš nedotklo. Kromě universitního profesora Sonnenfelse proti němu vystoupil i hrabě Kounic. Copak se jim nelíbilo? Podle nich bylo nedůstojné, aby kniha nesoucí "posvátné jméno císařovnino," obsahovala obrázky, podávající návod k mučení. Takové ilustrace se skutečně v tomto zákoníku původně vyskytovaly.
"Reformy kancléře Fridricha Viléma Haugwitze značně posílily pozici centrální státní moci a uvolnily Marii Terezii z přílišné závislosti na stavech a jejich zemských sněmech, ale všechny problémy monarchie nevyřešily. Ukázalo se to velmi zjevně v bilanci provedené roku 1760. novým státním kancléřem Kounicem na přímý příkaz císařovny. Bilance ukázala, že obvyklé státní výdaje převyšovaly o 6 milionů zlatých roční předpokládané příjmy. V důsledku války vznikly mimořádné výdaje, z nich 100 milionů zlatých nebylo kryto. Monarchii hrozilo, že bude muset snížit stav vojska, v čemž Marie Terezie viděla nebezpečí úpadku Rakouska mezi mocnosti druhého řádu. A to nechtěla ani nemohla připustit. Proto hledala východisko z neradostné situace."
A kdepak to východisko císařovna našla? To východisko znamenalo konec Haugwitzovy éry a nástup éry Kounicovy. Pročpak se panovnice shlédla v moravském šlechtici? "Protože jsem v něm konečně našla spoluvládce, po jakém jsem toužila." Je fakt, že Kounic se těšil nesrovnatelně větší přízni a důvěře než skutečný, i když formální spoluvládce František Štěpán, nebo později Josef II. v téže hodnosti. Kancléř Václav Antonín Kounic dovedl obratně těžit ze svých znalostí, diplomatických zkušeností i osobních kontaktů, jakož i náklonnosti, kterou mu desetiletí poskytovala Marie Terezie. Ta naslouchala jeho výkladům se stejnou pozorností, s jakou kdysi sledovala novátorské názory tohoto mladého diplomata. Jeho nynější návrhy, aby byla vytvořena Státní rada jako nová, centrální instituce, jež by posuzovala všechny materiály, předkládané Marii Terezii k posouzení, a aby se k nim dávala odborná stanoviska a doporučení, akceptovala Marie Terezie prakticky vždy ihned.
"Hrabě, poději kníže Václav Antonín Kounic, aristokrat jihomoravského původu, byť narozený už ve Vídni, jinak též Kaunitz-Ritberg byl díky své autoritě hnacím motorem poměrně úzkého reformátorského týmu při vídeňském dvoře. Sloužil Josefovi II., ale už předtím jeho matce jako její nejoblíbenější rádce a šéf habsburské zahraniční politiky Dvorské klepy tvrdily, že patřil dlouho k milencům císařovny, a její manžel František Štěpán tuto fámu bezděčně posiloval tím, že na tohoto muže a žárlil a nemohl ho vystát. Kounic byl člověk neobyčejně vzdělaný a inteligentní, briskního myšlení a dokonalých vyjadřovacích schopností. Zároveň byl značně ješitný a narcisticky povznesený, ve všem se musel lišit, i zjevem. Jestli ostatní páni nosili květované kabátce a pod nimi zlatisté atlasové vesty, on chodil jako Mefisto v černém sametu, ostře kontrastujícím s jeho popelavou parukou a bělostně zženštilou pletí. Jako diplomat proslul uzavřením míru v Cáchách a zejména překvapivým obratem v zahraničně-politické orientaci habsburské říše od spolupráce s Anglií ke spojenectví s dávným nepřítelem Francií. celých čtyřicet let stál Kounic na nejvyšším stupínku státní administrativy - jako státní a dvorní kancléř."
SYN, CÍSAŘ A SPOLUVLÁDCE
"Josef, který byl už pomazán a korunován jako římský král, se stal po smrti svého otce automaticky císařem a přijal jméno Josef II. O svém vládním programu nemusel dlouho přemýšlet, ten vznikal četbou děl osvícenských filosofů a obdivem k účelnému uspořádání Pruska, jež hodlal co nejvíc napodobit. Chystal se navázat na odkaz svého prastrýce Josefa I., po kterém se vlastně jmenoval. Jmenovec měl na začátku dost potřebné energie k reformám, ale dostal se pouze k slibným začátkům. Stačil však ode dvora vypudit do všeho zasahující jezuity, výrazně omladit císařskou Tajnou radu, snížit počet jejích členů ze 150 na 33 a ustanovit znalecké komise, zabývající se přípravou liberálnější ústavy, spravedlivějších daňových zákonů, hospodářského systému, založeného na zásadách merkantilismu a vojenskou a soudní reformu."
Situaci nám nastínil ve své knize Reformy Marie Terezie a Josefa II. její autor Josef Frais. Císařovna se zpočátku do ničeho nepletla. Jedním z prvních dekretů po manželově smrti jmenovala Josefa svým spoluvládcem. Tím byl svého času i její muž, František Štěpán. Byl, ale jenom formálně. Josef se měl skutečně podílet na vládě a postupně ji stále více přebírat, až bude schopen panovat sám a Marie Terezie se stáhne úplně do ústraní. S tím stahováním jakoby začala už teď. Věnovala se pouze modlitbám; v nejodlehlejším křídle paláce Hofburku si dala zařídit vdovský byt osvětlovaný jen dvěma svícemi, se stěnami tapetovanými šedou látkou. "Už sama sebe nepoznávám," sdělila svému důvěrníkovi Sylva-Tarouccovi. "Žiju už jen jako zvíře, bez citů a bez myšlenek, všechno zapomínám." Osmnáctého každého měsíce (18. srpna totiž její manžel zemřel) chodila do kapucínské hrobky k sarkofágu nebožtíka muže. Autor deníků, které si psal v době Marie Terezie, Johann Josef Khevenhüller vylíčil, jak si císařovna "nechala ostříhat své dlouhé vlasy, šaty rozdělila mezi dvorní dámy a šperky mezi své dcery." Po celých patnáct let, které ještě měla prožít, "chodila jen ve vdovských šatech s černým, pod bradou uvázaným vdovským čepcem." Nikoli předpis španělského dvorního ceremoniálu. Víc než to. Bylo to znamení nekončící bolesti ze ztráty nade vše milovaného manžela a nade vše ceněného rádce.
Nezůstalo však u jediného mrtvého. Zemřela i císařovnina někdejší vychovatelka a oblíbená dvorní dáma hraběnka Fuchsová, odešli přátelé - hrabě Haugwitz, maršál Daun, hrabě Taroucca, věrný kronikář Khevenhüller, švagr Karel Lotrinský, a také její osobní lékař van Swieten. Vážně onemocněl kancléř Kounic. "To by mne zničilo, psala svému synovi, "neboť Kounic je jediný z mých starých přátel, který mně ještě zůstal." Císařovnina osobnost prošla proměnou. Stala se vážnou až zádumčivou. S přibývajícími léty mizela i její někdejší krása. Na její tváři byly patrné stopy po neštovicích, které prodělala ve věku padesáti let. Otylost změnila její dřívější urostlou postavu.
"Stále častěji se ozývala nemoc," píšou autoři knihy o Jejím Veličenstvu Marii Terezii, historici Jana Janusová a Otakar Káňa. "Značné potíže jí dělala chůze, otékaly jí nohy, pohybovala se pomalu, pociťovala tlak u srdce a zadýchávala se. Dříve milovala dlouhé procházky nebo projížďky na koni, nyní se toho musela vzdát. Nemohla už ani sama sestoupit do rodinné hrobky k hrobu svého manžela, a proto se sem nechávala spouštět v křesle, upevněném na provazech. V mladých letech nevěděla, co to je nemoc, teď se pomalu musela smířit s tím, že zdraví ztrácí. Trápila ji záducha a kašel, stále častěji mívala návaly horkosti a pocit nedostatku vzduchu. Vnitřní horkosti se bránila otevíráním oken, průvanem a pitím studených limonád. Zlobila ji také pakostnice v pravé ruce a někdy měla tak silné bolesti, že nemohla vyřizovat korespondenci. A k těmto útrapám přistupovaly ještě neshody se synem a novým spoluvládcem Josefem, které jí způsobovaly značné rozladění."
Tato otázka musí nutně napadnout každého. V době, kdy ovdověla a kdy se stal Josef jejím spoluvládcem, bylo Marii Terezii. kolik vlastně? Ano: osmačtyřicet. Dost málo. na důchod. Císařovna si v prvním návalu žalu umínila: "Zůstanu v Innsbrucku, kde skončily mé šťastné dny." Triumfální oblouk, postavený u příležitosti svatby syna Leopolda, byl přebudován v oblouk smuteční: na jeho průčelí byly umístěny reliéfy, připomínající úmrtí Františka Štěpána. Jeho úmrtní pokoj byl přeměněn v kapli. Ve Vídni bylo jeho srdce pohřbeno v loretánské kapli, vnitřnosti ve svatoštěpánském dómě a ostatky v kapucínské kryptě. O prvním výročí své svatby po manželově smrti (připadlo na Popeleční středu) si dala posypat hlavu popelem a zavřela se ve svém kabinetě. Obklopena portréty zesnulého, "zabývala jsem se svým zaniklým štěstím, ne bez trpké lítosti, že jsem je dost nevyužila, dokud jsem je ještě měla: oněch třicet let, která jsou dnes nenávratně pryč, mi připadá jako deset, a pět měsíců od doby, kdy naše společné štěstí vzalo za své, mi připadá jako dvacet let."
V prvních chvílích svého vdovství měla Marie Terezie sklon vlády se vzdát a předat ji svému synovi. Žal trval dlouho, jak jsme si už řekli, ale resignace jenom krátce. Nepustila otěže z rukou. A ani je pustit nehodlala. A už vůbec neměla v úmyslu předat je svému nástupci, který by mohl zavézt státní vůz na scestí. Chtěla a musela mu však poskytnout spoluvládu, aniž se tím (jak zdůraznila) "vzdávala čehokoli z práva panovat, jak mi náleží, navěky nedělitelnému rakouskému státu."
Na tolarech byl jako dřív na jedné straně dvouhlavý orel a na druhé straně poprsí Marie Terezie, jenže nyní s vdovským závojem. Na minci bylo vyraženo, že v říši dvouhlavého orla nenastalo žádné dvojvládí, že i nadále tu vládne jen jedna Maria Theresia z Boží Milosti římská císařovna, královna uherská, česká, dalmatská, chorvatská, slavonská, arcivévodkyně rakouská et cetera et cetera.
Josefovi bylo čtyřiadvacet let, když mu zemřel otec a on, který byl rok předtím korunován na římského krále, se nyní stal i spoluvládcem. Jenom spoluvládcem. Myšlenku, že Josefovi předá úplnou vládu, Marii Terezii brzy opustila, natolik ji žal nezkrušil. Od tohoto nebezpečného nápadu ji odvrátil především kancléř Kounic, který dobře tušil, co asi tak může od nového koštěte čekat. Matka se modlila a věřila, že čas zchladí Josefovu hlavu a že jeho mladické bouřliváctví vyprchá jako šampaňské. Zkrátka Josef se vyřádí a za nějaký čas usedne na trůn bohabojný panovník a žádný potřeštěný filosof ve vojenské uniformě. "Oběma - jak kancléři, tak jeho panovnici - bylo nad slunce jasnější," píše historik Luboš Taraba ve své publikaci o Josefovi II., "že s novým spoluvládcem to nebudou mít tak snadné jako s Františkem Štěpánem blahé paměti. Na místo tichého diváka usedl enfant terrible, přesvědčený o svém dějinném poslání i o své pravdě. Tato klání začala už dříve, ale teď nabývala na síle. Matka podporovaná kancléřem se se synem velice těžko na něčem shodla. Jejich ostré hádky se množily a stupňovaly. Marie Terezie se tím trápila, ale hodlala vytrvat. Umožňoval jí to fakt, že všechny nitky i otěže vlády se spojovaly v jejích rukou. Josef měl sedět vedle ní na kozlíku a případně práskat svým reformním bičem - když mu to dovolí."
Tak si to představovala maminka. Tak si to představovala a pořád v ní zůstávala jiskřička naděje na zázrak. Na takový, že i když jsou teď na trůně dva, že budou vystupovat a jednat jako jedna osoba. Pěkná představa. Jen málokterý zázrak se však podaří. A tenhleten se nekonal. Jak to psala matka svému synovi? (Jak už víme, oni si toho zřejmě víc napsali, než řekli, i když bydleli ve stejném paláci.) "Vše se ubíralo jiným směrem, protože jsme oba nesledovali jeden základní předpoklad. Ty však dáváš přednost tomu, abys jednal podle svého. Snaž se ale, milý synu, kvůli všeobecnému blahu a našemu klidu o toto: předepišme si, jak se budeme chovat." Když bylo na zasedání státní rady na podzim roku 1765 oficiálně vyhlášeno jak císařovnino rozhodnutí rozdělit moc, tak i Josefova připravenost přijmout svůj podíl spoluodpovědnosti na vládě, šlo ze strany panovnice jenom o planá slova. Marie Terezie už zapomněla, že se původně hodlala vzdát vlády, a už vůbec neuvažovala o tom, že by ji svěřila synovi, toužícímu rozvrátit vše, co až doposud s takovým úsilím budovala. Pokud se Josef domníval, že mu matka skutečně umožní vládnout, pak ho čekalo rozčarování. Josef si mamince (písemně, jak jinak) postěžoval: "Když už se těmi záležitostmi zabývám, dělám to jen kvůli Tobě, protože nemohu doufat, že bych někdy sklízel plody své nynější činnosti." On znal mamku zřejmě dobře. Dokázal si spočítat, že mu nezbývá nic jiného než netrpělivá trpělivost. A k tomu všemu ho Marie Terezie pokládala za nezkušeného: "Ať je Tvé nadání jakkoli velké, není možné, abys měl dost zkušeností a abys správně posoudil všechny okolnosti minulosti a současnosti, aby ses s tím sám vypořádal." Těmito slovy mírnila jeho nadšení a zároveň velice dráždila jeho ješitnost.
Mladý Josef začal napodobovat starého Fritze. (Myslí se samozřejmě pruský král Fridrich.) Imponovalo mu na něm jeho volnomyšlenkářství, vojáctví, reformismus a macchiavelismus. Duševně na něj nestačil - jeho spisovatelské nadání zůstávalo daleko za vlohami jeho vzoru - v osvícenském smýšlení se mu však hleděl vyrovnat, jakož i v tom, že nosil téměř výhradně uniformu. Byl to stejnokroj jeho švališérského pluku (švališér byl příslušník lehkého jezdectva). Byla to mužská společnost, která se ustavila mimo dosah pozorného oka císařovny i její dámské společnosti a starala se pouze o své věci. Na armádě se Josefovi líbil princip poslušnosti, který později převzal jako vzor pro státní správu. Odstupňování úřednických postů a téměř vojenská disciplína v oddanosti státu, kterou od svých spolupracovníků vyžadoval, pocházely právě odtud. On asi civilní a vojenskou stránku života nerozlišoval... Neviděl mezi nimi rozdíl. Civil a vojna se mu spojily v jedno: úředníci byli vojáci míru, vojáci pak úředníky v uniformách. A on sám sebe považoval za prvního mezi vojáky. Dobrovolně se přitom podřizoval služebnímu řádu. Dodnes jsou citovány četné anekdoty a historky o jeho zájmu o život a myšlení prostého vojáka. Z armády začal Josef odstraňovat barokní veteš: "Nákladný účes musí být podle předpisu zjednodušen tak, že bude upuštěno od nalepených příčesků a bude odstraněno vše, co překrývá přirozenou barvu vlasů. Muž se má pomádovat pouze tak, aby tím podporoval růst vlasů, a pudrovat proto, aby byl čistý!"
"Reformy zrozené z napětí mezi císařovnou a její synem budou mít úspěch. I systém spoluvlády se zdá být dobrý. Nejtěžší období jsme už překonali. Na zlepšovací návrhy se už zdaleka nehledí s takovým despektem, dokonce už nejsou považovány za zločin. Nedůvěra v novoty se stále zmenšuje. Sledujeme všechno, co se děje za našimi hranicemi, a snažíme se ze všech sil, abychom cizí vynálezy a zařízení využili pro sebe." Takto optimisticky viděl spoluvládu a spolupráci matky a syna jejich kancléř, kníže Kounic. Josef byl jiného názoru: "Neexistuje řád ani metoda. Všude vládne neschopnost, pomalost a zmatek." Pořádek v tom "Augiášově chlévě" začal dělat od dvora. Podle jeho charakteristiky je to "hromada starých dam, tří nebo čtyř starých slečen a dvaceti mladých dívek, kterým se říká dvorní dámy. Sedm arcivévodkyň, jedna císařovna, dva arcivévodové a jeden císař bydlí pod jednou střechou. Přes to všechno tu není ani stopa po společenství, po rozumném, příjemném nebo společném zájmu. Každý jde svou cestou." Ze všeho nejvíc měl spadeno na výdaje. "Na zbytečné výdaje." Šetřil. Začal u výdajů za různé oficiality. Byly škrtnuty (s výjimkou Nového roku) všechny gala dny - tedy dvorní slavnosti. Omezil svou účast na různých pravidelných veřejných akcích, jako bylo například díkůvzdání za osvobození Vídně od moru na vídeňských Příkopech. Ještě nenastoupil místo spoluvládce a už zmenšil svůj vlastní dvůr a spojil jej s matčiným. Samozřejmě, že rozpustil i malé dvory svých sourozenců. To měli bráškové a sestřičky radost... Aby v ničem neplýtvali - včetně jídla - přinutil je jíst společně s matkou u svého stolu. Do dražby přišla část dvorských koní. Jejich počet klesl z tisíce dvou set na 750. S koňmi přišel o místo i správce koníren kníže Auersperg. Dále císař propustil členy švýcarské gardy. Zdůvodnil to tím, že neví, proč mít stráž z lidí, jejichž předci se bouřili proti habsburské vládě. Získané prostředky nechal rozdělit mezi vysloužilé poddůstojníky a válečné invalidy. Stejně jako garda zmizela z císařského dvora i pážata. Aby mohl zredukovat počet honů, zorganizoval velké štvanice na divočáky. Protože pak nebylo co lovit, snížil na polovinu počet loveckých společností. "Josefovy úsporné škrty postihly i drahé maličkosti," dozvěděli jsme se z knihy Luboše Taraby Josef II. "Hejno papoušků, pořízené k obveselení dvora Karlem VI. tak přišlo o své každoroční dva sudy tokajského, používaného k namáčení chleba na krmení, a dalších pět rakouského vína, v němž se tito opeřenci pravidelně koupávali. Další čtyři tisíce zlatých za rok uspořil jen na petrželi pro císařskou kuchyni. Na jiný šláftruňk si musely zvyknout i jeho babička císařovna Amálie Vilemína a její dvorní dámy, fasující každý den na dobrou noc osmnáct džbánů uherského vína. ´Když jde o obecné blaho, osobní zájmy musejí mu ustoupit!´" Místo drahých šatů, používaných podle španělské etikety při slavnostních příležitostech, se podobně jako v Prusku měl dvůr spokojit s vojenskými uniformami. Tím proti sobě musel popudit zvláště kancléře Kounice... Ano, elegantní kníže byl velice nakvašen. Josef jako první oblékl tmavozelenou uniformu svého pluku lehké jízdy. Ti nahoře zřejmě s Josefem nesouhlasili, o to víc se však zamlouval lidu. Zpřístupnil pro všechny na dlouhou dobu uzavřenou honitbu Prátr. Samozřejmě nikoli na lov, ale jako místo zábav a výletů. Z toho důvodu také zakázal, aby se jemu osobně nebo komukoli z císařské rodiny vzdávala v Prátru čest a omezovali se tak jiní. Také další parky ve Vídni jako třeba Augarten vděčí za svůj vznik Josefovi.
Aspoň že ve věci parků měl Josef volnou ruku... Jenže on chtěl víc. Problém byl v pravomocích. Ty patřily císařovně, neboť "se nevzdala původní kontroly nad svými nedělitelnými zeměmi." Josef mohl reformovat cokoli na papíře, ale konečné slovo si ponechala Marie Terezie. Což se následníkovi a spoluvládci nelíbilo... Prosazoval soustředění moci do jedněch rukou. Do těch svých. "Marie Terezie byla synem stále víc šokována. Jeho rozhodnutí se jí více než nezamlouvala. Kritizovala jeho koketérii ducha a hon na nápady, jeho cynismus i krutý humor." "Svou ironií blázníš a ponižuješ jiné!" Bála se, co bude z Josefa a co on udělá jednou se svým dědictvím. Sklíčeně sledovala, jak si nedokáže najít přátele, že se nedokáže zamilovat - možná by s povděkem kvitovala, kdyby se honil, jako kdysi jeho otec, za nějakou sukní. Děsilo ji, že ho nezajímají žádné zábavy, že se jim vyhýbá, že je sám se svými sny, konfrontovanými každodenní skutečností.
ČAS SE ZASTAVIL
"Je jen jeden skutečně cenný statek, a to je čas," uvědomila si Marie Terezie, když viděla, že jí roky plynou stejně rychle, jak jí perly růžence klouzají mezi prsty. Bylo jí šedesát let a když se podívala do zrcadla, pozorovala, jak rychle stárne. V obličeji, poznamenaném jizvami po neštovicích a šrámy po nehodě, kterou zažila před časem v kočáře, se starostmi prohloubily vrásky. Bez zvětšovacího skla už nedokázala rozlišit osoby, i když stály jen několik kroků před ní. Vzhledem ke své korpulentnosti, "ačkoli už téměř nejím ani maso, ani polévku, jenom ovoce a zeleninu" byla čím dál tím méně pohyblivější. Nohy, ačkoli na nich měla pečlivě navlečeny kamaše, vypovídaly stále víc službu.
Možná víc než jindy si právě teď, na konci své cesty, uvědomovala váhu času a lpěla na něm silou své vůle. A ta byla obrovská, její vůle. Vlastně byla vlastně trojí. Byla to jednak vůle panovnice, která ještě nechce - navzdory všem trápením - pustit z rukou otěže vlády (byla to vůle matky, která se nechce rozloučit se svými dětmi), a konečně to byla vůle ženy, lpící na svých drobných radostech i větších starostech, prostě na životě. Tělo ji zrazovalo a omezovalo stále častěji. Trápil ji prudký kašel a rozedma plic a slábla i srdeční činnost, z čehož povstávala řada dalších potíží. Kvůli oběhové nedostatečnosti narůstala vodnatelnost celého těla, zvláště dolních končetin. To dobře znala - stejnou nemoc měla i její matka Alžběta Kristýna - té se musela voda, řinoucí se jí z nohou, zachytávat do přikrývek. A co léčba? Léky, které medicína tehdy znala, měly nepatrný účinek. Marie Terezie trpěla rovněž vysokým tlakem, jejím hlavním problémem však byly plíce. Lékaři diagnostikovali pulmorální neprůchodnost a emphysem (česky rozedma) neboli chorobné nahromadění nadměrného množství vzduchu nebo plynů v tkáních, nejčastěji v plících, ale i v tkáních, ve kterých se normálně vzduch nevyskytuje.
"Začátkem prosince roku 1777 oznámil rakouský vyslanec v Mnichově do Vídně, že Josefův bývalý švagr, jedenapadesátiletý bezdětný kurfiřt Maxmilián Josef je nemocný a že vše nasvědčuje tomu, že se jedná o neštovice. Den před koncem roku si tato nemoc připsala na své konto další oběť." Tuto informaci jsme našli v knize historika Luboše Taraby o Josefovi II. Na Nový rok 1778 se v Hofburku konala obvyklá audience, večer patřil zábavě, Marie Terezie se věnovala oblíbeným kartám a Josef si nezávazně povídal s jednou dvorní dámou, když tu vpadl dovnitř kancléř Kounic. Stačilo několik slov a Marie Terezie se zvedla a šla za synem, aby mu řekla, že bavorský kurfiřt je na pravdě Boží a s ním i starší wittelbašská linie. První Josefova slova byla: "To nám Maxmilián Josef provedl pěkný kousek. Zároveň nám dal grandiózní novoroční dárek!" Už dřív šlo o to, komu jeho země, až zemře, připadne. Byli tu sice Wittelbachové z mladší linie a další příbuzní, ale nároky na Bavorsko si mohlo dělat i Rakousko. Josef byl svého času švagrem zesnulého Maxmiliána Josefa, jenomže jeho manželství - pokud se dobře pamatuji - se sestrou bavorského kurfiřta zrovna moc povedené nebylo. Povedené nepovedené, jako záminka bylo dobré. Kromě toho přičinliví pátrači objevili kdesi v archivu zaprášený dokument, jímž v polovině 15. století udělil císař Zikmund vévodovi Albrechtovi Rakouskému Dolní Bavorsko v léno. On sice existoval taktéž dokument, který tento krok později rušil, ale o tom se už taktně mlčelo.
"V dubnu 1778. roku se císař Josef odebral do Čech k armádě, která se formovala proti Prusům. Ti vtáhli do Saska a do zbytku Slezska, které jim nepatřilo a chystalo se na Bavorsko." "Přiznávám, že bych dala přednost průměrnému míru před válkou, byť slavnou," svěřila se Marie Terezie svému synu Ferdinandovi, a na kolenou prosila syna Josefa, aby nevynechal žádný pokus, jímž by zabránil ozbrojené srážce. "Válka je přece odporná záležitost; je proti lidskosti a proti štěstí!" Boj začal Fridrich II. Což nebylo ostatně poprvé. I když Marie Terezie věděla, že se tak stane, přece jenom měla strach, až ji překvapí ta Jobova zvěst. "Každé dveře, které přibouchne vítr, každý vůz, který jede o něco rychleji, způsobí, že se začnu třást..." Když dostala zprávu, že v červenci 1778 vpadl pruský král do Čech a že stejně jako ve třech slezských válkách to byl opět on, kdo nyní zahájil válku o bavorské dědictví, naříkala: "Tak teď tedy máme válku, které jsem se bála, a jakou válku! Takovou, v níž se nedá nic vyhrát, jenom všechno ztratit. Musím se přiznat, že jsem spotřebovala veškerou svoji odvahu, všechnu svou naději vkládám jedině v Boha." Prusové pochodovali kupředu pomalu, vyhýbali se útokům na rakouská postavení, neměli žádné zázračné zbraně, "vražedné kanóny," kterých se Marie Terezie velice bála. Ani Rakušané do boje nespěchali. Jedni se snažili těm druhým sebrat z polí spoře se vyskytující potraviny. Rakušané říkali válce o bavorské dědictví "švestkový povyk", Prusové zase "bramborová válka." Sotva tato válka začala, pokoušela se ji císařovna ukončit. Bez předchozího souhlasu svého spoluvládce, ale se souhlasem svého státního kancléře vyslala k pruskému králi mírového vyjednávače. "Má přání směřují k tomu, aby se znovu navázala a do konce dovedla jednání, jež vedlo až do této chvíle Jeho Veličenstvo císař a jež byla k mému velkému politování přerušena." Byla ochotná se sama ponížit, vrhnout se (podle vlastních slov) pruskému panovníkovi k nohám, jen aby ho přiměla k uzavření míru už proto, že její syn (jak poznala) není žádný vojenský génius. "Můj pane bratře a bratranče!" tak začínal její dopis pruskému králi Fridrichovi. Takhle to tam opravdu stálo: bratře a bratranče. "Podnikám tento krok bez vědomí svého císařského syna a prosím Vaši Výsost, ať už věc dopadne jakkoli, aby toto tajemství před světem uchovala." Marie Terezie tomu Prusovi vysvětlila, že Josef vyjednávání přerušil k její velké lítosti, proto ať je Fridrich "znovu připraven k rozhovorům pro blaho lidského pokolení a našich rodin." V té době byl Josef vzdálen od pruského krále na dosah dělové střely. Přesto jeho největším nepřítelem byla jeho stará matka ve Vídni. Jak rychle se Josef dozvěděl, co mu maminka provedla? Velice rychle. Musel se cítit podveden a potupen. Takhle si nechat ukrást válku... Zuřil. Do zad mu vpadla osoba nejbližší. Stará dáma v Hofburku ho prostě zesměšnila, zacházela s ním jako se školákem, kterému se nedá nedůvěřovat. A přitom mu ještě napsala: "Je mi jedno, jestli se ostuda sveze po mých šedinách." "Po jejích?! Po mých! Je to ta nejhanebnější demarše, jakou si mohl kdo vymyslet!" "Musím zařídit věc tak, aby vedly k cíli a neškodily. Je třeba sklonit hlavu, zachránit aspoň trosky a poddané, kteří nám zbyli, učinit šťastnějšími." V první chvíli Josef jako malé dítě vyhrožoval, že odjede k bratrovi Leopoldovi do Florencie a matka že ho už nikdy neuvidí. "Začneš-li tím, že vrátíš klid, mír a štěstí těm, kteří si to zaslouží, získáš tak větší slávu než všemi tituly dobyvatele!" Císař musel mít pocit, že ho postavili pod kuratelu. Stále tvrdohlavěji trval na svých námitkách. Matku to rozhořčilo do té míry, že v dodatku ke své závěti zakázala, aby jí rodina vůbec šla na pohřeb. Jedné své důvěrnici si postěžovala: "Jsem na duši i na těle naplněná neutěšitelným zármutkem. Nemůžu už říkat nic než: Staň se vůle Tvá!" Chmurné myšlenky přetrhl císaři jeho protivník, reagující na iniciativu Marie Terezie. Na jedné straně se muselo Rakousko stáhnout z větší části obsazených bavorských území a přiznat Prusku následnictví Hohenzollernů v markrabstvích Ansbach a Bayreuth, na druhé straně nabídl Fridrich Rakousku jako "bolestné" za ukončení války malou část bavorského pohraničí jižně od Innu a Salzachu. Tomu kusu území - popravdě docela bohatému a výnosnému - se říkalo Innviertel neboli Innská čtvrť. Spadalo do něj i město Braunau na Innu (mimochodem -o více než stovku let později se v něm narodil nejhorší diktátor na této planetě). "Je to jen nepatrná věc," hádal se neustále Josef se svou matkou, "když si člověk pomyslí, co všechno by se mohlo podařit." "Není to nejskvělejší dílo mé zahraniční politiky, ale rozhodně nejsvědomitější a nejužitečnější pro celou monarchii." Nastolení míru bylo posledním politickým činem v životě panovnice. Její starostí teď bylo, aby čas, který jí zbýval, využila pro přípravu na smrt, která pro ni znamenala přechod do věčného života.
"Člověk je šťastný jen do té míry, do jaké koná svou povinnost, jak vykonává své povolání a je pánem svých vášní a sklonů. Povolání vládnout, to je strašlivě zodpovědný úřad, kde za jeden uspokojivý okamžik má člověk sto strastiplných." (Marie Terezie)
Tyto a podobné řeči vedou politikové dodneška. (Skoro se chce vyslovit podiv, proč do takového utrpení vlastně lezou.) Až do poslední chvíle (i když okamžiky uspokojení byly stále řidší) se snažila Marie Terezie konat svou povinnost. "Ale už na tu práci nestačím. Má činorodost je pryč. Když teď pracuji, potřebuji dvojnásobek doby, než jakou jsem potřebovala dříve, abych splnila své pensum." Stávalo se, že nadělala kaňky, a jednou vylila na akta dvorní válečné rady kávu. "Také sloh a písmenka už nejsou nejlepší, protože ruce a oči mi sem tam všechno pokroutí a pokřiví." Pracovat a modlit se bylo a zůstalo životním příkazem Marie Terezie. Čím byla starší, tím víc si uvědomovala, že musí dělat obojí, aby se zasloužila o pozemskou říši kolem sebe a zasloužila si říši nebeskou. "Třesu se při pomyšlení na strašlivé vyúčtování, jež budu muset jednou vykonat. Ve věcech náboženských, duchovních, právních, ve výchově dětí a ve státních povinnostech se necítím obzvlášť vinna, obžalovávám se však ze všech nevědomých cizích zapomenutých hříchů a vyznávám se před Bohem, že jsem vinna všemi svými chybami, všemi válkami, jež jsem v životě ve své zpupnosti započala, nenávistí, hněvem, těžkopádností, měkkostí, pomluvami vůči svým bližníma malou dobročinností." To napsala na lístek, který vložila do své modlitební knížky.
O Dušičkách roku 1780 navštívila Marie Terezie jako vždy rodinnou hrobku v kryptě kapucínského kláštera. "Dušičky jsou velký den zbožnosti, pro mne ještě víc než pro ostatní, protože jsem tak stará." Trpěla pokročilým revmatismem, byla obtloustlá a dýchavičná a už delší dobu nedokázala chodit po schodech. Sloužící ji museli spouštět dolů v křesle pomocí kladkového mechanismu. Ten se při zpáteční cestě zasekl - císařovna v tom viděla jasné znamení blížícího se konce. "Hrobka mě už nechce vydat." Josef jejím nářkům moc nevěřil. Za zhoršujícím se matčiným zdravotním stavem viděl předstírání, které mu mělo zabránit v plánované cestě do Anglie a Nizozemí. Důkaz měl po ruce: Necelý týden po Dušičkách se třiašedesátiletá panovni-ce dala odvézt na lov bažantů, i když dřív se loveckým zábavám vyhýbala. Tentokrát chtěla být bezpodmínečně u toho, hodlala přihlížet loveckým radovánkám a ukázat účastníkům honu Artemidinu sochu, kterou právě nechala postavit do parku. Účastníky lovu překvapil déšť, při němž Marie Terezie ve svém otevřeném voze prochladla. Nebrala to ale nijak vážně, nechtěla rodinu lekat. "Zařídila jsem se podle poslední módy, protože jsem si přivodila nachlazení, jaké teď mají mé dcery a všichni lidé. Nemyslete si, že jsem nemocná. Zachovávám obvyklou životosprávu, je mi jen nevolno, ale nejsem pacientka." Její zdraví se však horšilo den ode dne. "Nemoci je třeba přijímat s oddaným duchem a s trpělivostí, jíž je člověk svému stvořiteli dlužen." Přivolala k sobě zpovědníka a chtěla se dát zaopatřit svátostmi umírajících, Josef ale podání posledního pomazání zakázal - povolil je teprve o dva dny později, když se její stav dále pronikavě zhoršoval. "Vím, že nemám naději se uzdravit. Proti smrti není léku, a až přijde naše hodinka, nikdo nás nezachrání."
Josef začal brát její nemoc konečně vážně. Po všechna léta mu byla matka jedinou osobou, ke které cítil opravdový vztah, když pomineme jeho první manželku a dcerku. Proto zredukoval veškerou pozornost pouze na umírajícího člověka, svádějícího ve velkém sále v Hofburku svůj poslední zápas. Dny a noci trávil u matčina lože, on, který se jí v poslední době vyhýbal, a pokoušel se ji konejšit v jejím bolestivém umírání. Tento přísný a chladný muž plakal a své slzy se nesnažil před okolím skrývat." Ke všem chronickým potížím nemocné se přidal akutní katar průdušek a záchvaty kašle a dušnosti. Osobní lékař von Störck jí pustil žilou, čímž jí samozřejmě vůbec nepomohl, její stav se nadále horšil. Navíc se dostavila prudká horečka. Všichni zůstávali vůči nemoci bezmocní. I samotná Marie Terezie (jejíž energie byla jinak nevyčerpatelná) počítala dny a hodiny neúprosného času. Umírající císařovna dala své děti v ochranu nejstaršího: "Předávám ti je. Buď jim otcem!" Pak ho napomenula, aby se nikdy nepustil víry svých otců. "Chci se podívat smrti do tváře," řekl Josef oné noci, kterou naposledy strávili společně. Přesunul císařovnu v její pohodlné lenošce k oknu, protože chtěla ještě jednou vyhlédnout ven. Těžká dušnost a zhoršující se činnost srdce ji naprosto vyčerpaly. V té chvíli u ní byl syn Josef, syn Maxmilián a zeť Albert. Přenesli ji na lože. Josefovi se zdálo, že ji neuložili správně: "Vaše Milost neleží dobře." Odpověděla: "Dosti dobře k tomu, abych zemřela." To byla její poslední slova. Její čas se zastavil dne 29. listopadu 1780 před 21. hodinou. Zemřela ve věku 63 let, 6 měsíců a 16 dnů tam, kde se narodila - ve vídeňském Hofburku, v pokoji leopoldinského traktu.
Byl konec. Josef usedl k listu papíru a psal svému bratrovi do Florencie: "Milý bratře, jsem včerejším ceremoniálem tak sklíčen že Ti o tom nejsem schopen říct ani slovo. Tento pohřeb byl tak strašnou událostí, že si jeho dosah ještě nedovedeme představit. Čtyřicet let připoutání, předmět mého života a mé vděčnosti za všechny dobré skutky, to je ztráta, kterou nelze pochopit, s níž se nelze smířit. Pokud jde o mé postavení v životě, všechno se rozpadlo a stojím téměř sám ve světě. Prozřetelnost mi vzala ženu a děti, otce a matku. Nechť mi zůstane aspoň tvé přátelství, o to Tě z hloubi srdce prosím."
Pohřeb Marie Terezie se konal 3. prosince 1780. Byla uložena v císařské hrobce u kapucínů ve Vídni po boku svého manžela. Nádherný cínový sarkofág byl vytvořen už před třiceti lety. Na jeho víku jsou plastiky císaře a císařovny, nikoli ve strnulé poloze, ale pololežící, v družném rozhovoru, u hlav mají anděla s pozounem. Zpráva o úmrtí Marie Terezie se rychle rozšířila do měst a vesnic monarchie. V Praze začaly zvonit hrany a tři dny se v chrámu svaté-ho Víta konaly smuteční obřady. V Brně se sloužily smuteční mše v kostele svatého Jakuba a v Olomouci v kapucínském dómu. Ve všech dědičných zemích probíhalo smuteční loučení, jenomže lidé smutní nebyli. (Což je poněkud divné zjištění.) V samotné Vídni, ve městě, na kterém si mrtvá tak zakládala, postrádaly obřady truchlivou hloubku, jež by se předpokládala. (To je ještě podivnější.) Vídeňané neprojevili dostatek lítosti nad smrtí císařovny, byli lhostejní. (Což je snad nejpodivnější.) Dávali tak najevo zejména svůj nesouhlas i s nápojovou daní, kterou Marie Terezie stačila ještě zavést. Český historik František Martin Pelcl, který zažil poslední léta vlády Marie Terezie, o tom napsal ve svých Pamětech: "Vídni se choval lid při jejím pohřbu tak nevázaně a posměšně, že jej museli utišit a místy rozehnat vojskem. Lidé křičeli hlasitě: Udusila se daněmi, které nám uložila! Někteří si zulámali při těch bouřlivých výtržnostech ruku nebo nohu. Vídeňský lid byl tak rozpustilý, že pověsil na císařovy pokoje nápis: Josef I. byl vždy galant, Josef II. je vždy tyran!" Nastupující panovník se na nevděčnou Vídeň zlobil. Veřejně prohlásil: "Vidím, že obyvatelé Vídně nejsou mé matce vděčni a že nejsou nakloněni ani mně. Češi snad mne budou milovat více!.
SOUKROMÁ PODOBIZNA CÍSAŘOVNY A KRÁLOVNY MARIE TEREZIE
"Je jen jeden skutečný cenný statek, a tím je čas."
Tato slova Marie Terezie se naplnila v předposlední listopadový den roku 1780. Čas se neúprosně odvíjel a zhoršující se nemoc brala Marii Terezii poslední zbytky sil. Víc než kdykoli jindy si uvědomovala váhu času a lpěla na něm silou vůle. Trápil ji prudký kašel a astma s rozedmou plic. Srdce jí sláblo a nové potíže se družily s těmi staršími.
Oběhová nedostatečnost jí způsobovala vodnatelnost celého těla, zvláště nohou. K akutnímu zhoršení došlo poté, kdy se císařovna - přes všechny svoje potíže - zúčastnila 8. listopadu 1780 lovu bažantů, na kterém silně prochladla. K chronickým potížím se přidal akutní katar průdušek a záchvaty kašle a dušnosti.
Marie Terezie byla velmi korpulentní. Už se ani nedokázala protáhla vchodem do kapucínské hrobky k rakvi svého manžela. Musela tam být spuštěna na zvláštní sedačce na lanech přes kladku - ta se s ní ovšem kvůli její hmotnosti utrhla.
Nemohla dýchat. Schody jí dělaly velké problémy. Velice ji také trápil revmatismus. Její stav se zhoršoval den ode dne, císař Josef ale doktorům a jejich diagnózám příliš nevěřil. Myslel si, že zveličují, aby nakonec mohli vyzdvihnout své zásluhy o její uzdravení. Jako další možnost přičítal (jak už víme) úsilí své matky, která mu chtěla zabránit v odjezdu do Anglie. Bral na lehkou váhu její nachlazení i stále těžší záchvaty dušnosti. V tomto přesvědčení ho podporoval i fakt, že jeho matka nepřestávala plnit svoje vladařské povinnosti. Svůj názor nezměnil, ani když si k sobě 24. listopadu povolala zpovědníka (proto také původně zakázal, aby nemocné poskytl poslední pomazání). "Oddálil je o dva dny," konstatuje ve své knize historik Luboš Taraba. "Teprve 26. listopadu začal tušit, že se matce daří opravdu hůře, než se domníval. Tehdy také informoval všechny sourozence. Přesto odmítal pomyšlení na to, že by mohl nastat konec. Noc z 26. na 27. listopad strávil střídavě v matčině předpokoji a v její ložnici. V těchto chvílích šlo všechno stranou. U lenošky těžce dýchající ženy prožíval její boj se smrtí milující syn, trápený svědomím, že svůj podíl na matčině nemoci má i on sám. Když ji nabádal, aby si odpočinula, odmítla se slovy: Za několik hodin se mám objevit před božím soudním stolce, a ty si myslíš, že bych teď mohla spát? Následující noc byla ještě horší. Utrpení jak umírající, tak jejího syna rostlo. 28. listopadu ve dvě hodiny ráno jí bylo uděleno poslední pomazání a svátost z jejího kostela, určená nemocným ve smrtelném nebezpečí. Jako potravu na cestu obdržela svaté přijímání. Lék, který jí chtěl podat lékař, si nevzala. Jen by mne to zdržovalo. Povolala k sobě všechny děti přítomné tou dobou ve Vídni a svěřila je Josefovi, aby jim byl otcem. Nevydržel a v pláči se zhroutil na kolena. Poté umírající synovi, který jí políbil ruku a na čelo, požehnala. Téhož se dostalo i dalším dětem. Pak Josef s matkou zůstali sami. Byl to jejich poslední soukromý rozhovor."
"Chci pohlédnout smrti do očí," prohlásil Josef večer 28. listopadu. A stejně jako předcházející dvě noci zůstal u matky. Přes den (29. listopadu) ještě přisunul její křeslo k oknu, jak si to přála. O deváté večer se Marie Terezie pokusila přes synův odpor vstát, ale to už bylo všechno. Zemřela zahalená do županu svého manžela, který se jí stal úmrtním pláštěm. Hned nato zatlačil mrtvé Josef oči. "Přestal jsem být synem - a to bylo vlastně to nejlepší, čím jsem byl." Když uslyšel o císařovnině smrti Fridrich II., zvolal: "Voila, une nouvelle ordre des choses!" (Fridrich se rád vyjadřoval po francouzsku. Česky to znamená něco jako: "A je to tady. Nový pořádek věcí!") "Při otevření jejího těla," napsala v dopise dcera Marie Anna, "se našly ztvrdliny na plících, takže pravá plíce už vůbec neúčinkovala a na obou plících se našlo několik výrůstků, tvrdých jako kameny." Svého času zkoumal diagnózu Marie Terezie doktor Ota Dub, docent vnitřního lékařství University Karlovy, jakož i spisovatel český. Konstatoval: "Zprávy a popis příznaků, který trpěla Marie Terezie, jsou tak podrobné, že se z nich dá vyčíst průběh a zakončení chronické choroby, jíž byla po dlouhá léta sužována. Ví se, že rodila poprvé ve 20. roce věku a potom ještě patnáctkrát v intervalech jednoho roku až dvou let. Poslednímu dítěti dala život v 39. roce svého věku. Manžela ztratila za devět let poté. Ve věku padesáti let prodělala první vážnou nemoc, variolu: pravé neboli černé neštovice, při nichž málem přišla o život. Že se uzdravila - při tehdejší úrovni medicíny - svědčí o její dokonalé odolnosti. Protahovaným zápasem s nemocí se však její síly značně vyčerpaly. Není vyloučeno a je pravděpodobné, že během onoho infekčního procesu došlo i ke změnám na plících, lépe řečeno na pohrudnici, kde proběhl zánět a z něho zůstaly srůsty mezi poplicnicí a pohrudnicí. (Poplicnice je hladká lesklá blána, pokrývající plíce; pohrudnice je také blána, která vystýlá pravou a levou pohrudnicovou dutinu a rovněž pokrývá plíce.) Od onemocnění neštovicemi se zdraví Marie Terezie postupně zhoršovalo, nejdříve velmi pomalu, později rychleji. Omezila tělesný pohyb, celé hodiny vysedávala, tloustla, otékaly jí nohy, změny v hrudníku vedly k přetížení srdce zúženým plicním oběhem. K selhávání přispěla i nesprávná životospráva, menopauza, některé akutní chyby, jako například výlet na lov, přirozeně i vladařské a rodinné starosti. Se změnami tělesnými šly ruku v ruce změny duševní - střídání nálad, spavost a vzápětí nespavost, psychická únava. Oběhová nedostatečnost se projevovala nejdříve pohybovou a pak i klidovou dušností, císařovna nemohla ležet na lůžku, musela polosedět v lenošce. Stále těžší dýchání, jak je popisováno v závěrečný den života císařovny, bylo důsledkem finálního otoku plic. Prostředky, které byly k dispozici, měly nepatrný léčivý význam. Nevědělo se, že pacient s otoky musí mít neslanou dietu, nebyla diuretika (léky, které by zbytečnou tekutinu vyhnaly před ledviny ven), nebyly známy ani čaje z listů sušeného náprstníku. Ty zavedl do praxe až později anglický lékař Edward Jenner, objevitel očkování proti neštovicím.
Jenom s velkým podivem můžeme konstatovat, že ani Řím, centrum katolické církve, nevyjádřil větší úctu zemřelé vladařce, která za svého života byla tak oddaná katolické víře. Ačkoli bývalo vždy zvykem, že papež konal za zemřelé katolické panovníky mši v chrámu svatého Petra ve Vatikánu, tentokrát se zádušní bohoslužba nesloužila. Proč? Zřejmě to měly na svědomí zákulisní tahy jezuitů, kteří si uchovali u papežského dvora stále značný vliv. (Připomeňme si, že za vlády této římské císařovny byl jejich řád zrušen.) Císařský vyslanec v Římě kardinál František hrabě Hrzán protestoval proti neobvyklému postupu, avšak zádušní mše v papežském chrámu nedosáhl. Konala se nakonec v jednom malém německém poutnickém kostele.
Čekalo se také, že svět bude mluvit o panovnici, která po čtyřicet let zasahovala do poměrů v Evropě, ale vcelku se mlčelo. I básníci a filosofové mlčeli. Objevilo se jenom pár oslavných slok a několik stručných vyjádření. V pamětní knize Maria Theresia je otištěn dopis Fridricha II. a v něm mimo jiné tato slova: "Smrt císařovny mne naplnila bolestí; dělala čest svého trůnu i rodu. Já jsem s ní válčil, ale nestal jsem se jejím nepřítelem." Německý básník Friedrich Gottlieb Klopstock utkal svými verši její spíše legendární než skutečný obraz:
Spi sladce, ty největší svého rodu,
protožes byla nejlidštější!
A Matthias Claudius ji vychválil sice s lehkým patosem, ale koneckonců vkusně:
Tvořila mír! Tam spěje moje věta.
Lidé v ní radost, požehnání viděli.
Šla s důvěrou (snad kýžená to byla meta)
vstříc smrti jako váženému příteli.
To nedokáže dobyvatel světa.
Tvořila mír! Tam spěje moje věta.
V českých zemích vyšel zajímavý projev Jana Leopolda Zyppelia. Jeho spis je laděn do povinně smutného tónu, pláče nad mrtvou královnou, ale obsahuje i místa, ze kterých lze vyčíst i negativní stránky její vlády. "V době vlády Marie Terezie byla naše vlast čtyřikrát napadena nepřátelským vojskem, což přineslo veliké strádání. Panovnice vždy přišla na pomoc a snažila se chránit své země. Rozmnožování počtu vojska se ovšem neobešlo bez větších nákladů, a proto nemohla císařovna svým poddaným ulehčit." I v netištěných projevech české šlechty a vzdělanců se objevují namísto oslavných slov jenom stesky. Stesky na velké výdaje kvůli válce s Pruskem, na zavedení němčiny do škol, na to, že Vídeň byla oproti jiným městům protežována. V podobném duchu se vyjádřil i vlastenecký šlechtic Jan Jeník z Bratřic: "K nám Čechům neměla tato královna jaktěživa nejmenší náchylnost a lásku. Od doby, co se v Praze dala honosně korunovat, až do své smrti ani jednou do českého hlavního města nepřijela. A proto v Praze nebyl ani jediný umělec, řemeslník, kupec, lékař nebo kdokoli do královny obdarován ani od ní nedostal sebemenší zisk či výdělek. Všechno se jenom v samotné Vídni rozházelo. Vídeň kvetla, tučněla, Praha usychala, hubla."
Po způsobu Fridrichova pomníku v Berlíně byl ve Vídni postaven ve Vídni Marii Terezii honosný památník. Nachází se mezi dvorními muzei na hradním okruhu. Uprostřed bohatě pojaté kompozice je velká socha císařovny a královny, jak sedí na trůně a v rukou drží žezlo a listinu s pragmatickou sankcí. U jejích nohou poutají pozornost ženské alegorické postavy a kromě nich jsou seřazeny reliéfy nejvýznamnějších mužů tereziánské doby. Jména politiků říkají nezasvěceným jenom málo, vojevůdci se zapsali do dějin přece jenom výrazněji, zato umělečtí velikáni přežili svoje současníky až do dnešní doby: Gluck, Haydn a Mozart. "Marie Terezie sedí na svém honosném trůně, majestátní a energická, jak z toho trůnu vládla po čtyřicet let svým poddaným. Je čtyřicet let hodně nebo málo pro to, co vykonala nebo chtěla vykonat? Ona, její ministři, rádci a vojevůdci. Všichni, zvěčnělí rukou umělce, mlčenliví svědkové doby plné triumfů i porážek, skutečnost bez příkras i rozmarných legend."
Smrtí Marie Terezie se uzavřela jedna velká epocha dějin evropských, rakouských i českých. Odešla panovnice - královna (a po jistou dobu - jako choť Františka Štěpána- i císařovna), která se zařadila do světové historie vedle slavných žen - vladařek - anglické královny Alžběty I. a ruské carevny Kateřiny II. Ve srovnání s dobou jejich vlád nebyla čtyřicetiletá éra Marie Terezie sice nejdelší, ale zato nejbouřlivější. Nastoupila na trůn v době, kdy habsburské monarchii hrozilo několikeré nebezpečí. Nájezdy Turků, politické zvraty v orientaci britské ostrovní říše, rozklad panovnické moci v Polsku, boje mezi dvěma mocnými evropskými rody - Habsburky a Bourbony, soupeření německých knížat o císařskou korunu takzvané "svaté říše římské," to všechno vytvářelo situaci, jejíž zvládnutí si žádalo zkušeného diplomata a také rázného vládce. To všechno musela řešit od roku 1740 půvabná a energická, ale politicky prakticky nezkušená žena. Do svých třiadvaceti let vladařské starosti prakticky nepoznala, teprve po smrti svého otce Karla VI. před ní vyvstaly ve vší své naléhavosti. Musela se rozhodovat rychle a musela jednat pevně a neústupně. Neměla to zrovna lehké ve státě s velkou mocí zemské šlechty. Jako sůl potřebovala dobré rádce, zkušené vojevůdce a oddané podřízené. Všechny díky svému šarmu a také politické prozíravosti našla, to jí však přineslo nejenom posílení vladařské moci a slávy, ale i popularitu nežádoucí. "Bylo na tehdejší dobu přirozené, že v nejbližším okruhu rádců a přátel Marie Terezie nacházíme prakticky jen jednu ženu, její někdejší chůvu hraběnku Fuchsovou," píší autoři knihy Její Veličenstvo Marie Terezie, historici Jana Janusová a Otakar Káňa. "Zbytek je početná řada významných mužů. Vedle královnina osobního lékaře a reorganizátora medicínských studií v Rakousku, gynekologa van Swietena z Nizozemí, to byla dlouhá řada proslulých vojáků a vojevůdců - od hraběte polního maršála Dauna a patrona dělostřelectva Liechtensteina, přes generály Khevenhüllera, Laudony a Lacyho, až po legendárního plukovníka pandurů Trencka. Vedle vojáků, jimž prokazovala Marie Terezie nevídanou a okázalou přízeň, to byli vedoucí úředníci její vlády: hrabě Harrach, hrabě Kinský, hrabě Chotek a posléze její nejbližší rádcové, na jejichž názory a doporučení v určité době vždy dala. Kromě manžela Františka Štěpána, a syna, spoluvládce Josefa, to byli především dva mužové z českých zemí, jimž Marie Terezie věnovala přízeň snad nejvyšší: někdejší president královského úřadu v Opavě hrabě Bedřich Haugwitz a moravský šlechtic a diplomat kníže Václav Antonín Kounic. Právě je považovala za nejvýznamnější ze svých rádců. Jim vděčila za udržení a posílení habsburské říše ve složitých podmínkách neklidné Evropy kolem poloviny 18. století."
Nebylo divu, že z přízně, které se na dvoře i v osobním životě Marie Terezie těšili přední vojevůdci a vojenští teoretikové, a z jejího zájmu o život, problémy a výcvik armády se rodily nejrůznější smyšlenky a dohady. Obdiv k důmyslným radám a návrhům hraběte Haugwitze, a zejména pak pozornost k mladému vdovci a uhlazenému diplomatu Kounicovi rozmnožovaly legendy, plné bujné představivosti o bouřlivém a nevázaném erotickém životě Marie Terezie. Ano, dodnes kolují v povědomí mnoha lidí... Jenomže historické výzkumy k žádným takovým závěrům neopravňují. Ani maličko? Jenom domněnky a dohady. Důkaz? Ani jeden. Tedy věrohodný. Fakta a poznatky z osobního života a z vladařské činnosti Marie Terezie k závěrům spíše opačným, než jaké by se daly vyvodit z oněch historek a legend. Paradoxně je mohla vyvolat horlivost jejích mravnostních komisí, které ustavičně slídily za každým mimomanželským vztahem. Dá se říct, že potrefené husy se panovnici mstily tím, že o ní šířily zvěsti o týchž hříších, jichž se zhusta dopouštěly samy. Císařovna byla především hluboce nábožensky založenou, téměř až bigotní katoličkou. Náboženství jí vedlo k manželské věrnosti a na druhé straně i k omítání jakékoli antikoncepce, což mělo za následek její velmi časté porody. Když po téměř třicetiletém manželství František Štěpán zemřel, ponořila se tato osmačtyřicetiletá žena do hlubokého smutku, ve kterém vytrvala do konce svého života.
Jaká tedy byla doba vlády Marie Terezie? "Přes četné výhrady musíme ocenit vladařskou velikost Marie Terezie. Její zásahy do správy, vojenství, hospodářství, kultury i školství - byť je prováděla na doporučení a z podnětu svých rádců a přátel - výrazně změnily obraz Prahy, celých českých zemí, a zejména život jejich obyvatel. Období její vlády je označována za zvláštní epochu. Píše se o ní, že svou vládou snad nejvýrazněji ze všech habsburských panovníků ovlivnila rakouskou státní ideu. Pro monarchii učinila Marie Terezie vskutku mnoho. Sjednocením správy, centralizací úřadů, omezením vlivu stavů, oživením hospodářství, podporou školství a vědy a posléze i agrárními reformami přispěla k tomu, že z habsburského konglomerátu zemí se postupně stával moderní stát, přibližující se osvícenským představám."
Nastal nový pořádek věcí.
******
588. schůzka: POLEPŠENÝ LOTR
Josef Veselý 8.9.2006
"Podobně jako v ostatní Evropě, také u nás dosahuje hudební tvorba baroka i rozvoj hudebního života své vrcholné fáze až v 18. století. Po Michnovi a Vejvanovském se objevují další významné skladatelské osobnosti české hudby, z nichž Jana Dismase Zelenku, rodáka z Louňovic, považuje celá Evropa za jednoho z nejvýznamnějších hudebních tvůrců vrcholného baroka. Jeho tvůrčí odkaz, srovnatelný s přínosem jeho generačních vrstevníků Bacha, Händla, Vivaldiho či Telemanna, je dán nejen mírou talentu a rozsahem tvorby, ale i skutečností, že do jeho hudby se promítla znalost novátorského proudění i dobové kompoziční techniky a že dospěl k hudebnímu výrazu zřetelnými znaky své osobnosti."
Rodiště je známo - Louňovice pod Blaníkem. Uprostřed městečka věž kostela. vedle fara na místě původní dřevěné. z období kolem roku 1690. To jsou dnes prakticky jediné památky starobylého městečka, památky, které pamatují "Jiříka Zelenku Bavorovského, kantora a spoluvarhaníka louňovického." Bylo mu jedenadvacet let, když 10. června 1676 napsal první zápis svým ozdobným, typicky barokním písmem i slohem do louňovické farní kroniky. Za rok nato se oženil s pannou Mařenkou Hájkovou, dcerou bývalého louňovického podkoního, a za další dva roky zapisuje kantor Zelenka do matriky křest svého prvorozeného syna Jana Lukáše, a poznamenává k tomu, že "jest rozen na Vodnáři." 16. října roku 1679. Což neznamená, že by byl narozen ve znamení Vodnáře, ale zřejmě měl mít Vodnář na jeho další osudy tehdy zásadní vliv. Jaký, to vám ale nepovíme, neboť to sami netušíme. Po narození byl odnesen do života jako Jan Lukáš, křtil ho nový louňovický administrátor Jan Ignác Komenský, synovec Jana Amose Komenský (pochopitelně katolík). Tento Komenský se s celou rodinou Zelenkovou náramně spřátelil, protože na faře (jak to tehdy leckde bývalo) bydlil vedle faráře také kantor s rodinou. Někdy tu i vyučoval. U tatíka se na chvilku zastavíme, stojí nám za to. Kantor Jiří Zelenka byl samozřejmě výtečný hudebník. Děti u něho získaly základy hudebního vzdělání. Existuje písemné svědectví už z roku 1677 (tedy krátce po příchodu Jiřího Zelenky do Louňovic): "Kantor a organista má k ruce sousedy hudebníky a hochy, které učí zpěvu." K dispozici měl rovněž regál s cínovými píšťalami a dvoje housle. Zelenka se spřátelil se všemi ostatními kantory, dozvídáme v knize Ludmily Vrkočové Domovem hudby. "Poutem tohoto přátelství byla hudba. K hudbě vedl i své děti. Nejmladší syn, Jan Kilián, vystřídal nakonec svého otce ve funkci kantora a varhaníka; Jan Lukáš, který své druhé jméno změnil za biřmovací - Dismas, odešel za hudbou do Prahy." Když se s ním potkáváme jako s třicetiletým na scéně pražského hudebního života, podepisuje se už důsledně jako Jan Dismas. Tato skutečnost dost zaráží. Totiž že si vyměnil jméno jednoho z evangelistů za jméno polepšeného lotra. Podle Bible byl Dismas oním zločincem, který byl ukřižován spolu s Ježíšem Kristem na Golgotě - Ježíš uprostřed a dva zločinci po stranách. Jeden z nich se rouhal, jeho kolega Dismas ho káral slovy: "My jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on - Ježíš - nic zlého neudělal." Potom prosil Ježíše: "Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." Ježíš ho uklidňoval slovy: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji!" Dismas byl přijat dokonce mezi světce. Dokázal v poslední chvíli svého života litovat svých minulých činů, poznal vykupitele lidstva a uvěřil v něho. Je patronem umírajících. V českých zemích se biblická symbolika v 17. a 18. století brala smrtelně vážně - to vedlo některé badatele k domněnkám, že se mladý hudebník dopustil jakéhosi poklesku či viny. I z velmi sebeponižujících charakteristik v některých pozdějších Zelenkových dopisech, které psal saské královské moci, je možné soudit, že v sobě nějaký pocit viny nosil, jenomže jakékoli přímé pramenné svědectví této záhady nám (zatím) chybí. "Lze však soudit," píše docent doktor Jaroslav Smolka ve své Hudbě českého baroka, "že hluboký zážitek z mládí (ať už se přihodilo cokoli) zapůsobil na skladatelovo nitro hluboce a měl vliv i na citovou opravdovost jeho tvorby."
Dokážeme si sice představit žáčka Zelenka, kurážně mašírujícího od malostranských jezuitů u svatého Mikuláše ke staroměstským kolegům v Klementinu, ale jinak o jeho dětství a dospívání vlastně nic nevíme. Z mlhy nedostatku dokumentů se nám vynořuje až třicetiletý Jan Dismas už jako velice úspěšný hudebník. Roku 1709 působí v Praze jako kontrabasista u hraběte Hartiga. V tomtéž roce vzniká i jeho první dnes známá skladba, psaná pro potřeby pražských jezuitů. Pak ale rodnou zemi opouští do německých Drážďan, aby se stal členem královské kapely (jako kontrabasista) ve službách krále Augusta zvaného Silný. V této době jsou Drážďany významným kulturním centrem, ve kterém hrála významnou roli právě hudba. Nadaný a obratný hudebník Zelenka se brzy stal nepostradatelným pomocníkem dvorního kapelníka. Uplatnil se však nejen jako dobrý organizátor (a pochopitelně hráč na kontrabas), ale především jako skladatel, a podle dobových zvyklostí i upravovatel skladeb jiných autorů. Od prvního roku svého pobytu ve městě komponuje chrámovou hudbu pro drážďanské katolické obřady. Jako první kus zde složil Mši ku poctě svaté Cecilie. Coby skladatel sklidil u dvora velkou oblibu, čemuž odpovídá, že na náklady krále mohl studovat ve Vídni skladbu u věhlasného pedagoga, císařského kapelníka Johanna Fuxe. Vynikl zde především v polyfonii a naučil se všemu, k čemu dospěla kompoziční technika i v tom nejkomplikovanějším hudebním útvaru vrcholného baroka - ve fuze. Na Fuxovo doporučení umožnil král Zelenkovi další studia v Itálii. Strávil tam rok, poznal atmosféru italské melodiky a seznámil se s bohatstvím instrumentálního slohu. Slyšel mistrovská díla Corelliho, Vivaldiho a dalších autorů. Mnohé z nich si vlastnoručně opsal a přivezl s sebou do Drážďan. "Vídeňské školení a italské zkušenosti měly pro našeho skladatele zřejmě obrovskou cenu," tvrdí docent doktor Jaroslav Smolka. "Zejména tady získal zálibu v chromatice a v neobvyklých, zvlášť barvitých akordických spojích a melodických posloupnostech. Jeho postupy byly dramaticky vypjaté a působivé."
Do Drážďan se Zelenka zřejmě vrátil jako mistr. Anebo aspoň jako kandidát na toto čestné postavení. Sotva stačil ukázat, co se naučil, přihrála mu mezinárodní politická situace příležitost zcela mimořádného dosahu. Na podzim v roce 1723 se v Praze konala korunovace habsburského císaře Karla VI. za českého krále, na kterou byli pozváni okolní panovníci i se svými dvory. Polský a také saský král August Silný toto pozvání přijal a vybavil svůj doprovod tak, aby byl skutečně důstojně reprezentován. Věděl, že jeho síla je v umění a zejména ve vynikajícím orchestru. Takže ho do Prahy doprovázeli i muzikanti, celá kapela. Včetně Jana Dismase Zelenky. Ten cestoval do své vlasti nejenom jako hudebník, ale jako vážený a uznávaný skladatel. V repertoáru orchestru hrály důležitou roli jeho populární a často hrané skladby - Ouvertura, Concerto, Sinfonia. U Zelenky si však k této příležitosti objednal hudbu nejenom jeho zaměstnavatel. Také čeští stavové mu zadali závažný úkol: skládal pro ně hudbu k velké alegorické slavnostní hře o svatém Václavovi. Jmenovala se Sub olea pacis et palma virtutis. Po česku: Pod olivou míru a palmou statečnosti. Pěkný název, není však celý. Zmínka o svatém Václavovi se nacházela v podtitulu: Melodramma de Sancto Wenceslao. Nebyl to však žádný melodram (tetnto termín zavedl pro hudbu, hranou k dramatické mluvě a akci až o půl století později Jean-Jacques Rousseau). U Zelenky bylo melodrama nejvíc podobné divadelní hře s významnou účastí hudby a zpěvu. Při pražské premiéře tohoto kusu zpívali jenom čeští šlechtici. Císaři a králi se mělo touto zpěvohrou připomenout, že i v něm koluje něco krve českého knížete a světce Václava. On byl Václav vlastně jeho praprapra. a tak dále. prastrýčkem.
Děj hry dostal rámec meditace nad svatováclavským dědictvím, o kterém rozprávějí personifikované lidské vlastnosti a morální kategorie jako Moudrost, Prozřetelnost a další.
"Další léta Zelenkova života nebyla už tak šťastná. Když mu bylo 45 let, zemřel mu v Louňovicích jeho otec. Syn při této příležitosti napsal citově hluboké Dé profundís. Od té doby píše výhradně chrámovou hudbu." Když zemřel drážďanský dvorní kapelník, převzal po něm Jan Dismas fakticky řízení dvorní kapely. Fakticky... jakože ji ve skutečnosti nevedl? Vedl, celých pět sezón, ovšem jmenování do funkce se nedočkal. Nebyl zřejmě u vrchnosti zřejmě tak oblíben jako dřív. Věru "panská láska po zajících skáče" a "jako zaječí chvost je krátká." Jakož i "panská láska, ženská chuť a březnové počasí, nic z toho není stálé." To tehdy platilo (a platí to beze změny dodnes). Zelenka to pocítil i na platě. Totéž lze pocítit i v současné době. Byl mu zvýšen jen nepatrně. Toto provizórium trvalo až do doby, kdy po Augustovi Siném nastoupil mladý král, který jmenoval nového kapelníka dvorské kapely. Konečně se dočkal, Zelenka. Nedočkal. Přeskočil ho o dvacet let mladší odchovanec italské neapolské opery Hasse. Česky Zajíc. Není divu, že ho přeskočil. Přinesl do Drážďan úplně nové slohové proudění. Místo barokní velkoleposti a přísnosti, jakou reprezentovalo v Drážďanech umění Zelenkovo stejně jako v nedalekém Lipsku hudba Johanna Sebastiana Bacha, nabídl Hasse odlehčenou, prostší melodiku i stavbu. Své mnohem líbivější, smyslově přístupnější a méně náročné hudbě dokázal razit cestu i společensky. Do Drážďan s ním přišla i jeho žena Faustina Bordoniová, pěvkyně evropského věhlasu, proslavená už předtím ve Vídni, v Benátkách, ve Florencii i v Londýně, kde byla po dva roky členkou Händelovy operní společnosti. Tato oslňující mladá žena a umělkyně dokázala svému muži získat ještě větší přízeň, než si dobyla jeho hudba. A co paní Zelenková, ta nemohla zapůsobit? Nemohla. Žádná nebyla. Jaký byl další vývoj rodu Zelenkova, lze těžko říct, ale Jan Dismas Zelenka zůstal svobodný. "Hasse nastoupil do čela kapely se závratným platem 2000 tolarů ročně," což byly peníze opravdu manažerské, "a Zelenka se se svými pěti sty padesáti vrátil mlčky ke kontrabasovému pultu." Uznání žádné... Přišlo, ale dost pozdě. Až v roce 1735. Byl jmenován dvorním, nikoli však kapelníkem, leč skladatelem pro katolickou chrámovou hudbu. Aspoň něco. Jak se to vezme. Zvláštní požitky z toho titulu neplynuly žádné, byl honorován dále jen jako kontrabasista kapely a také veškeré pozdější zvýšení jeho platu bylo - snad vzhledem k tomu, že zůstal jako starý mládenec bez rodiny - jen skromné. Není to zrovna radostný příběh. Namísto uznání a ocenění - nepřízeň. (Někomu to může leccos připomenout...) Král prostě odsunul Zelenkovu hudbu s její vysokou kulturou a mravní opravdovostí do kostela - tam ji bylo nutno po dobu povinných bohoslužeb vydržet. Při všech ostatních příležitostech zůstalo dost prostoru pro poslechově nenáročnou a smyslům lahodící hudbu, jakou přinesl z Neapole Hasse. Jen v tomto smyslu lze rozumět nechvalným výrokům, které se tradují. Král považoval Zelenkovy kontrapunkty za nezáživné a suché. "On Zelenka neumí napsat skutečnou melodii!"
I král může být hulvát. Anebo ignorant. To jistě, ale je fakt, že v Zelenkově době pomalu, pomaličku baroko končilo. Což znamenalo, že mnohohlasá velkolepost a barokní výrazová přísnost začala ustupovat a hudba se přikláněla k prosté, pravidelně utvářené melodii klasicistického typu. Hasseho působení v Drážďanech nelze považovat za výraz nějakého poklesu vkusu nebo úpadku. Byla jiná doba, začaly se hlásit jiné tendence, blížila se nová epocha hudebního vývoje. Zelenka na ni slyšel. Dokázal to v Serenatě, ve velké alegorické kantátě, ve které vystupují zosobněná Země, Juno, vesmírná tělesa. Ovládal efektní italský vokální sloh, své hudební vyjadřování však zásadně neměnil. Až do posledních let svého života se věnuje kompozici hlavně velkých chrámových děl. Při plnění tohoto úkolu dožil v Drážďanech poněkud v pozadí široké veřejnosti. Zemřel zde ve věku šestašedesáti let v noci na 23. prosince 1745. Na Štědrý den ráno byl pochován.
Už za svého života byl srovnáván s lipským Bachem. Na rozdíl od něj však nenapsal žádné skladby pro sólové varhany nebo jiné klávesové nástroje - převážnou většinu jeho tvorby představuje katolická chrámová hudba. Napsal nejméně třicet mší, jsou velké svým rozsahem, hudebně velmi bohaté, vybavené velkým nástrojovým zvukem, s efektními sólovými pěveckými party a mnohohlasým zpěvem sboru. Složil i čtyři velká rekviem, nejzvláštnější je to, které napsal na smrt krále Augusta Silného. Střídá se v něm jásavě slavnostní, královsky oslavná hudba s tónem tragickým a smutečním. Slavnostní jas je charakteristický pro jedinečnou Zelenkovou skladbu - árii pro bas a orchestr Chvalte Boha silného na text 150. žalmu v českém překladu Bible kralické. Johann Sebastian Bach pověřil své syna, aby mu pro potřeby svatotomášského kůru v Lipsku opsal Zelenkovo Maginificat, kterého si velice vážil. Doma byl ale kralický text přísně zakázán, Bible se pálily... Skladba byla zřejmě určeno pro některou českobratrskou nebo jinou protestantskou českou obec v Sasku. "Vyniká nejenom tím, jak je její výraz velkolepý a zanícený, ale i v baroku jedinečnými nástrojovými efekty při nápodobě zvuku dávných nástrojů, jimiž má býti chválen Hospodin." Několik opisů si z jeho díla pořídili další hudebníci, byl to však jenom zlomek Zelenkova celoživotního díla.
"Jeho rukopisná pozůstalost byla uložena na dvou místech: světské skladby komponované pro kapelu a dvůr a menší část chrámové tvorby v královském archivu spolu s ostatními notopisy a akty kapely; větší část chrámových děl pak ve zvláštní skříni na kůru nové katolické katedrály, postavené na břehu řeky Labe několik let po Zelenkově smrti. Odtud čerpali své poznatky první hudební historikové i praktikové, kteří do 19. století usilovali o oživení staré hudební tvorby. Patřil mezi ně i Bedřich Smetana, který získal v Drážďanech notový opis Zelenkovy Ouvertury a dal ji provést v Praze." Než se však zájem o jeho dílo rozvinul naplno, byla skladatelská pozůstalost vážně ohrožena. Za velkého náletu na Drážďany v dubnu 1945 byla zasažena i katolická katedrála a spolu s ostatním vybavením v ní shořela i skříň se Zelenkovými rukopisy. Naštěstí v ní nebylo všechno. Jenomže i archiv, ve kterém byla většina jeho partitur uložena, za náletu utrpěl. Do sklepení, kde se autografy nacházely, pronikla voda a některé byly poškozeny, ale většinu se podařilo restaurovat.
"Hudba Jana Dismase Zelenky je charakteristická svou zběhlostí v kontrapunktu a představivostí v harmonii. Často používá harmonické změny a chromatiku. Instrumentální hudba je tvůrčí a plna originality. V některých dílech je patrna snaha o užití prvků českého folklóru. Duchovní hudba vykazuje Zelenkovu snahu co nejvíce se přiblížit významu textu, jeho pozdní mše a litanie jsou mocně prodchnuty duchovnem. Jeho skladatelská vynalézavost, kontrapunktické mistrovství, jedinečný rytmus a nápaditá orchestrace jsou pravým bohatstvím barokní hudby."
******
589. schůzka: NOVÝ POŘÁDEK VĚCÍ
Josef Veselý 10.10.2006
"Nový pořádek věcí!" zvolal pruský král Fridrich II., když k němu dorazila z Vídně novina o smrti jeho konkurentky Marie Terezie. Netrpěl však žádnými iluzemi. Dokázal si představit, co se od jejího syna dá očekávat. Také Josefův bratr Leopold neplál zrovna nadšením. Nebyl obdivovatelem svého nejstaršího sourozence. Spíš naopak. Zpochybňoval jeho rozhodnutí a kritizoval jeho chování. Zatímco pruský král a Leopold zůstávali vůči Leopoldovi nadále skeptičtí, jiní se netajili nadějemi, pro německé literáty nastával průlom do nových časů. Když už si Josef sám říkal "Němec") , tak od něj Herder spolu s německou mládeží čekal "německou vlast, jeden zákon, a jednu krásnou řeč a poctivé náboženství." Víru v lepší osvícenou budoucnost vkládali do císaře Lessing, Schiller i Goethe, jejichž některá díla se hrála i na prknech Dvorního a národního divadla, nynějšího Burgtheatru, založeného roku 1776. Ostatně Lessing si sliboval pro němčinu více štěstí ve Vídni, opěvované Goethem coby "v našem německém hlavním městě, na rozdíl od francouzského Berlína." Básník Friedrich Klopstock viděl v císaři Josefovi "Karla Velikého vědy," zatímco osvícenský spisovatel Christoph Wieland požadoval, aby "se všichni dobří lidé postavili za Josefa, neboť právě jeho si vyvolila Prozřetelnost, aby se stal tvůrcem lepšího světa." Asi netušili, kým vlastně Jeho nejvyšší císařsko-královské Veličenstvo Josef Druhý vlastně je.
Ve skutečnosti byl úplně někým jiným, než zač ho pokládali. Žádný romantický fantasta, ale racionální pragmatik, i když poháněný vlastním obrazem ideálního státu. Němčina - stejně jako umění - to pro něj byly jenom nástroje, vedoucí k předsevzatému cíli. A tím byla rozumná monarchie. (Hezký termín.) Rozumná monarchie, odpovídající do posledního hřebíku, jeho, tedy Josefově pojetí. Ale proč zrovna právě němčina? Josef ovládal plynně několik dalších jazyků. To určovaly okolnosti. Třeba italština. Ta jako evropský jazyk končila u operních libret. A francouzština? Patřila sice i nadále do výbavy každého diplomata a panovníka, ale nejpraktičtější se z důvodů správy jevila němčina. měla být jedním z jednotících prvků mnohojazyčné říše. "Josef nikomu nic nevymlouval," konstatuje historik Luboš Taraba."Naopak, taková chvála na jeho adresu ho těšila už jenom proto, že znamenala ťafku pro jeho pruského nepřítele, který se rád slunil v obdivu evropských osvícenců. Kupodivu oni zůstávali vůči Josefovi skeptičtější a právě o to více čekali, co jeho samovláda opravdu přinese. Jisti si byli jediným, a to že zemětřesení změn přijde záhy. Josef potřeboval rychle prosadit do života podmínky, které by mu umožňovaly další, ještě dalekosáhlejší změny. V souladu s osvícenským učením zahájil své reformy v lidských hlavách - aby se v nich konečně rozsvítilo. Mezi prvními přišlo na pořad dne potlačování cizích názorů shora státem."
"Potlačování cizích názorů shora státem." neboli kontrola, dozor, dohled (zejména nad tiskem). Důvěrně známá z 20. století, leč narozená již ve stoletích předešlých. Josef se chystal na cenzuru už dávno, ale čáru přes rozpočet mu dělala pravidelně maminka. Marie Terezie. Velice se obávala síly slova. Ne že by Josef tento výbušný materiál podceňoval, ale zastával názor, že určitá svoboda projevu a šíření myšlenek by se hodila. Právo vytyčit hranici, kam až se mohlo zajít, si vyhradil samozřejmě pro sebe. Co bylo zakázáno? To, co by podkopávalo autoritu církve, křesťanské morálky a císaře. Josef to ostatně demonstroval na repertoáru Burgtheatru, kde se sám - jaksi mimoděk - ustanovil de facto prvním cenzorem. Hrálo se jenom to, co povolil, anebo případně co z textu nevyškrtl. To byl i osud slavného Schillerova Loupežníka "za oné požehnané vlády Josefa II." (což jsou slova Goethova). Johann Wolfgang opěvoval omezení cenzury habsburským panovníkem. Josef postupoval zpočátku poměrně velkoryse, zvláště v případě různých pamfletů a spisků. "Pokud není tón urážlivý, nemá být kritika zakázána, ať je namířena na pána nebo na prostého poddaného. Je jedno, zda se dá autor poznat, či nikoli. Kdo miluje pravdu, toho kritika jen potěší. je-li špatná, sama nevydrží; je-li oprávněná, můžeme si z ní vzít jen poučení." Ach, jak osvícená slova! Klidně se pod nimi můžeme podepsat i dnes. I pod ta, jež byla obsažena v zákoně o cenzuře z 11. června roku 1781:
"Kritikou může být zasažen kdokoli - od zemského knížete až nejmenšího poddaného!" No, nasliboval toho dost. Taky to na demonstroval okamžitě na sobě. vyhlásil zákaz kultu vlastní osoby. Horlivě četl všechny spisky ostouzející jeho osobu. Proč? Z masochismu? Ne - údajně proto, aby se seznámil s kritikou své osoby a aby se v ní "dobral pravdy." Nijak se nerozpakoval proti sobě namířené písemné útoky nejen citovat, ale dokonce k sobě do Hofburku zval k všeobecnému údivu i jejich autory. Při soukromých audiencích si s nimi rád popovídal a někdy je k jejich už tak velkému šoku ještě obdaroval. Tímto také odrážel obavy těch, kdo se šíření "nebezpečných" idejí báli. "Zdá se, že Vás znepokojuje vídeňská cenzura. Byl bych na tom stejně, kdybych dost neznal lidi, aby nevěděl, že je málo těch, co čtou, málo těch, co se z toho poučí, a málo těch, kteří vědí, co píší." To napsal v dopise jednomu ustrašenému německému knížeti. "Ve skutečnosti si od zeslabení cenzury sliboval příliv nových impulsů, které by pomohly jeho reformním plánům," čteme v knize historika Luboše Taraby. "Sám se od svých kritiků učil a občas díky nim provedl určité korekce svých představ nebo už i hotových nařízení. Aby mohl bourat staré a stavět nové, Josef potřeboval, aby se podobně jako on poučilo a hlavně smýšlelo co nejvíc lidí - zvláště úředníků, učitelů i (alespoň některých) duchovních. A aby se k nim příslušní myšlenky dostávaly, musel být volný jejich tok a šíření. Vlastně tak jen legalizoval to, co se až do té doby dělo (byť samozřejmě ve výrazně menší míře) tajně."
"Musím se lépe orientovat, musím sloučit povinnosti svého nového úřadu s dokonalou znalostí poměrů. Jinak bych byl vládcem jako nějaký velký pán, který ze svého stavu zná jen potěšení a žádné povinnosti." Aby ten svůj úřad (je zajímavé, že neříkal třeba "císařský trůn," mluvil jenom o "úřadu"), tak tedy aby ten svůj úřad rozhýbal, musel nasadit ostruhy byrokratickému šimlovi. A ten se nechá bodat do slabin jenom s krajní nelibostí, jak víme i dnes. Hned v prvních prosincových dnech své vlády (svého úřadu!), tak tedy svého úřadu potvrdil státní radu, složenou z ministrů zahraničí, vnitra a vojenství a ze tří státních radů. Státnímu aparátu nařídil pracovat jako doposud, jenomže úředníci si mohli být jisti, že je teď čekají mnohem horší časy. Z jejich hlediska. Samozřejmě. Prvním úkolem státní rady, která se měla vyjadřovat ke všem úředním návrhům, předkládaným panovníkovi, bylo předložit návrhy na odstranění nedostatků správy, o kterých "bylo hodně řečeno, ale málo se udělalo." Řekl o nich Josef. Zvláště úředníci s modrou krví, těžící z rodinných konexí a protekce, měli obavy z nového, dobře metoucího císařského koštěte. Ale ani jejich kolegové bez erbu a patřičně vznešeného původu neměli důvod k jásotu. Josef neměl o svých byrokratech zrovna nejlepší mínění. Pokládal je za líné a neschopné, mechanicky vykonávající pokyny shora, ale přesto od nich teď požadoval, aby "zkusili konat dobro s rozumem, vůlí a všemi silami." No, hezky nám bubnuje. Myslím hrášek, házený Josefem na stěnu... Císař musel vystačit s tím lidským materiálem, který zdědil. To musí každý císař i vláda docela demokratická. Jak přiznával, bylo jenom málo těch (navíc skutečně schopných), kteří by přímo "vybuchli pro blaho otčiny v požadované nadšení." Proto jim šel sám příkladem a strhával na sebe agendu, patřící jiným. Neváhal se osobně zabývat koupí zebry pro zvěřinec v Schönbrunnu nebo doplnění orchestru v Burgtheatru o další muzikanty či zpěváky. Utápěl se v maličkostech a na koncepčnější činnost mu občas scházel čas, což ovšem neviděl. Bylo to pod jeho rozlišovací schopnost, zřejmě. Vše bylo stejné důležité - od rozhodování, zda patří keltské megalitické sloupy na Vyšehradě do kostela svatého Petra a Pavla, až po to, s kým a proti komu vytáhne c. a k. armáda do boje. "Překypoval pracovním elánem. byl všude. Vymetl každou kancelář v Hofburku. Všude po něm zůstával z pohledu úřadníků navyklých na klid děsivý zmatek, okořeněný císařskými bonmoty, které ale dotčení cítili často jako urážky." (U nás se bonmoty málokdy setkávají s pochopením postižených.) "Pokud si ale někdo namlouval, že elán šéfa habsburského domu po pár týdnech či měsících vyprchá, dost se zmýlil. Josef neochaboval, spíše naopak ještě na tempu přidával. A totéž očekával i od těch, kteří obklopovali jeho trůn a stáli i na nižších stupních.
Pro svůj plán potřeboval odpovídající lidi na všech úrovních. Jako první přišli na řadu ti,co byli nejblíže. Matčini služebníci se mu - aspoň tedy většina - nezamlouvali. bylo jich víc, než jako jeden z prvních pocítil císařovu nechuť nejvyšší dvorský kancléř Blümegen. Byl to ukázkový exemplář staré školy. Josef se ho potřeboval zbavit. Náhodou se dozvěděl od jednoho řadového úředníka (jeho jméno nechal z příslušných dokumentů vyříznout), že Blümegen založil v Brně už před několika lety fond, obnášející nyní 400 000 zlatých a místo toho, aby o něm císaři informoval, tak doporučuje o celé záležitosti pomlčet. Tím si ovšem vykopal jámu, do které sám spadl. Přes nesouhlas některých členů státní rady musel odstoupit a Josef mohl pokračovat v reformě státní správy bez největší žáby na prameni svých představ a plánů. Ostatní členové státní rady se poté už na pořádný odpor pro jistotu nikdy nevzmohli. "Pro Josefa představoval Blümegen a jemu podobní písek v soukolí jeho státního stroje. A aby takový stroj skutečně fungoval, musel být stvořen (nebo přesněji řečeno) zmodernizován a v neposlední řadě i vyčištěn." A tak Josef čistil. To bylo to nejtěžší a vlastně se mu to nikdy nepodařilo. Navíc nijak nemiloval šarády na úřednických židlích. Vyhnout se jim ale dost dobře nemohl, a tak zvláště na svých cestách zasíval v srdcích úřednictva, zvyklého na poklid a jistou budoucnost, čas do času děs.
"Stroj naší vlády je hotov, ale nepracuje ještě tak, jak by měl," napsal císař v dopise svému kancléři Kounicovi. "Důvodem jsou nejmenší částečky, řadoví příslušníci státního aparátu pronikající až do jeho středu. A to proto, že příliš mnoho úředníků chce dokázat svoji potřebnost a proto každý předstírá, že má co dělat. V této chvíli přidávám kapky oleje tam, kde je to nutné, a nechávám si všechen čas k tomu, aby mé myšlenky mířící ke zjednodušení chodu dozrály." Jak si to vlastně Josef představoval? Asi tak , že pokud bude mít dostatečnou znalost poměrů (a o tom u sebe přes menší občasná zaváhání nepochyboval), bude stačit, aby vydal příslušné reformy, patřičně je podpoří a výsledek se brzy dostaví. Musí se dostavit! Filosofové (nebo spíše jejich vykladači) to alegoricky ve velice zjednodušené zkratce popisovali tak, že rozum nahradí pověry a tmářství a zázrak bude na světě. Aby k tomu došlo, Josef prováděl první změny, umožňující právě rozlet novým myšlenkám. Od cenzury přes svobodu víry až po tak důležitého byrokratického molocha. Pouze tak mohl rozum coby světlo konečně vytlačit z lidských hlav stoletou tmu. "Musel jsem čekat dvacet let!" stěžoval si devětatřicetiletý panovník. Teď - konečně s volnýma rukama - podnikal všechno pro to, aby náprava byla co nejrychlejší, když už nebude bezbolestná. Chtěl dát volný průchod diktátu rozumu, aby se konečně dosáhlo nápravy. Jako první muž ve státě tak dělal to, k čemu ho - podle vlastního názoru - nedorozuměním určil osud: Ano, vládl. Pronásledovaly ho sice přece jenom tak trochu pochyby, zda vše to, co podniká, je správné, ale neviděl žádné jiné východisko. "Když má člověk tu smůlu jako já, že myslí, musí být tak trochu reformátorem." Josef napůl vtipkoval a napůl mluvil smrtelně vážně. Osud ho položil do určité kolébky a tak se musel podřídit. Byl tak vychováván a stalo se to i jeho krédem. Rozkvět impéria mohl zajistit jediný člověk - osvícený panovník. Pohyboval se v uzavřeném kruhu, odkud nebylo úniku kromě smrti. "Jsem v nitru přesvědčen o počestnosti svých úmyslů." Cítil se být vyvolen prozřetelností. Ta ho předurčila (jak si namlouval) k tomuto povolání, a také ho vybavila určitými vlastnostmi. "Takový panovník potřebuje jen pomocnou armádu. Aby ji ale správně použil a vedl, to musí být záležitost jeho hlavy." Jedině kdyby svému poslání nedostál, musel by z toho vyvodit důsledky: "Nechat se penzionovat a jít do kláštera jako Karel V." Josef podmínil osobní úspěch s vizí, kterou si před léta nastínil a podělil se o ni s tehdy ještě žijící matkou: "Naše monarchie je veliká, sahá daleko a tvoří ji různé země. Když (všechny sjednoceny) nabídnou s vřelostí v srdci a vůlí své ruce, tak ještě před sebou vidím šťastnou budoucnost." A když ne. tak za každým rohem viděl čekající chaos a neklid přerůstající v revoluci. Hlavní bylo ale, vše běželo rychle. Co nejrychleji! Snad proto také nechal v Prátru vysázet rovnou vzrostlé stromy. "Abych nemusel čekat, až vyrostou."
"Zatímco malá německá knížata žila v okázalém přepychu, kvůli kterému dřela kůži ze svých poddaných," konstatuje rakouský historik Hans Magenschnab, "byl Josef osamělý a žil spartánsky. V té době německá knížata prodávala velmocím své poddané. Utržené peníze sloužily k financování neukojitelné rozhazovačnosti. Barokní epocha se nezadržitelně blížila ke svému konci, proto její poslední reprezentanti odpalovali jeden ohňostroj za druhým. falcký kurfiřt měl 2000 dvořanů, z toho 431 komořího, 91 komorníka, 52 dvorní kaplany a 130 ministrů." Ještě jednou: kolik bylo těch ministrů? Sto třicet. Tučná vláda. "Operu si kurfiřt z Falci cenil na 200 000 zlatých, lov na 80 000, na údržbu svých zámků a zahrad vyplácel ročně 120 000 zlatých. Karel Evžen Wüttemberský potřeboval na svých cestách 600 koní, jedna jediná slavnost spolykala 400 000 zlatých. Slavnosti na počest zásnub saského korunního prince přišly na čtyři miliony zlatých. saský ministr hrabě Brühl vlastnil sto hedvábných županů.
A jaký byl Josefův život v době, kdy už vládl samostatně? Podobal se stále víc životu pilného mnicha. Jídla už pro něj nepřipravovala dvorní kuchyně, ale jediná kuchařka. Pil obvykle pouze vodu, dokonce i při slavnostních přijetích a jiných dvorních společenských povinnostech, na kterých se zdržoval jen nezbytnou dobu, sotva omočil rty ve sklence vína. Až při tureckém tažení mu lékaři doporučili aspoň sklenku tokajského denně. Vypil ji jenom s největším přemáháním. Vstával v sedm hodin ráno a pracoval až do dvou po poledni. Pak poprvé něco pojedl a své práci u psacího stolu se věnoval až do devíti večer. Nevečeřel. Proslýchá se, že spal na slamníku potaženém jelení kůží - na něm bylo prostěradlo a podhlavník vyplněný koňskými žíněmi.
"Světlo v císařově pracovně v noci se stalo symbolem, který znovu a znovu inspiroval tvůrce i sběratele anekdot. Josef propouštěl své tajemníky údajně až po půlnoci a sám pak ještě pracoval. Když přišli ráno do kanceláře, nacházeli často akta, určená jenom k vyřízení. Císař z principu studoval všechny podklady, týkající se vládního kabinetu. Nedůvěřoval principu delegování pravomoci a odsunul tak státního kancléře a ministry do role poradců. Všechno chtěl vyřizovat sám. Jeho rukopisné poznámky a postřehy na jednotlivých aktech by vydaly za celou knihovnu."
I když byl císařem, vlastně si na sebe vzal dobrovolnou řeholi. Jediný jeho povyražením byly příležitostné procházky, na kterých potkával své poddané v roli dobrodince, dál divadelní představení v Dvorním divadle a konverzace s proslulými pěti kněžnami (dvě byly z rodu Lichtenštejnů, jedna Kounicová, další Claryová a poslední Kinská). Karty nehrál, na lov chodil zřídka, i jinak se vyhýbal všem zábavám, které určovaly život na ostatních evropských dvorech ve Versailles, Londýně, Madridu, Petrohradě a dokonce i v Sanssouci. "Oblékal se velice skromně. Když neměl uniformu, objevoval se na veřejnosti v obnošeném hnědém přiléhavém kabátě, někdy i ve žluté vestě. Cestoval v kamaších a v šedém, někdy zeleném plášti. Jeden očitý svědek z Uher vyprávěl, že císařův plášť měl na lokti záplatu." Všeobecně se vědělo, že denní náklady na císařskou kuchyni činí 6 zlatých a 40 krejcarů. Aby vynikl rozměr Josefova chování, které ve své době vzbuzovalo dojem revoluce, musíme si připomenout, že ještě jeho dědeček Karel VI. pouze za petržel pro dvorní kuchyni zaplatil ročně 4000 zlatých a že jeho papoušci, jak dobře víme, byli zvyklí koupat se v patnácti vědrech vína. Tokajského. Dvůr Marie Terezie stál ročně šest milionů zlatých. Na jedné straně to vzbuzovalo obavy až děs, na straně druhé naděje a víru:
Josef mnohé uzdraví,
co poškodil čas,
Josef spravedlivě podělí
a požehná nás!
ŠEST TISÍC VÝNOSŮ MAJITELE PRAVDY
"Ještě za matčina života prosadil Josef některé menší vnitřní reformy, které se týkaly zjednodušení dvorského ceremoniálu, otevření vídeňských císařských zahrad, zákaz mučení při výsleších a zřízení německého národního divadla v blízkosti císařského sídla. Po smrti Marie Terezie se vrhl okamžitě do gigantické přestavby státního ústrojí a hlavně vztahu mezi státem a obyvatelstvem."
Spor o účinnost Josefových reforem se táhnou dodnes. Většina historiků mu vyčítá, že se zamýšlené změny pokusil prosazovat příliš rychle. To je pravda jen do určité míry. Není sporu o tom, že se snažil zvládnout, co v jiných zemích trvalo dvě nebo tři generace, v průběhu pouhých devíti let své vlády, měli bychom si však možná připomenout, že se podobně jako ruský car Petr I. (který si naprosto stejným počínáním vysloužil před dějinami přívlastek Veliký) pokusil rázně dohnat zpoždění, jež mělo Rakousko za vyspělejšími státy, například za Francií nebo Pruskem.
Noříme se do takřka nepřehledného světa patentů, výnosů, přípisů, nařízení, směrnic, zákonů a dekretů, jimiž císař zahrnul kromobyčejně štědře svou říši. Svoje pracovní zatížení, už tak dost velké, neustále zvyšoval. Toto nasazení přímo až fanatické se odrazilo i na počtu vydaných materiálů: Do roku 1784 jich bylo celkem 600, ve zbývajících pěti letech vlády: 5400. V průměru jich vznikalo přes šest set ročně. Když odpočítáme neděle, vyjdou nám na každý den dva císařské výnosy, příkazy, patenty či nařízení. Všecko sám. Většinu z nich inicioval a koncipoval Josef sám. Zasahoval absolutně do všeho. Považoval to za svoji panovnickou povinnost. Zašel tak daleko, že vymyslel nálepky namísto pečetního vosku. Jeho patentem byla rovněž odklopná dna rakví. Fungovalo to tak, že byl nebožtík vyklopen do hrobu a zasypán vápnem. Ušetřila se spousta dřeva. Takto "úsporně a rozumně" byl ´v roce 1791 (nedlouho po Josefovi) pohřben do společného hrobu Mozart, pieta nepieta. V té věci (stejně jako v řadě jiných) se císař evidentně dopustil omylu. Vodítkem při rozhodování mu byla výhradně racionalita. (Dnes bychom řekli pragmatismus.) Jenomže zdaleka ne všechno v lidském životě je stroze racionální a pragmatické. Onen "průmyslový způsob" pohřbívání musel být zase rychle zrušen. Lidé prostě pobouřeně odmítli zacházet s drahými zesnulými jako s odpadem. (Což snad platí i v dnešní pragmatické době.) "Podobných chyb nadělal Josef II. za svého vladaření dost. Mnohé novoty, zaváděné zhurta, bez citu pro míru a takt, bez ohledu na okolnosti,vzaly brzy za své. Některé předbíhaly dobu, jiné vzbuzovaly roztrpčení. Jak se chvatně připravené dekrety v mohutném přívalu vršily na sebe, jak byly vyhlašovány bez ladu a skladu, jak do sebe navzájem nezapadaly, měly se zaváděním nového pořádku věcí leckdy jen málo společného, často naopak ještě umocňovaly zmatek. Na toto téma už bylo Josefu druhému v historické literatuře uštědřeno tolik výtek, že se pod nimi zčásti vytratila představa o skutečném formátu jeho osobnosti. Přes veškerou oprávněnou kritiku nicméně platí, a zdůrazněme to, že byl ve svém grandiózním reformátorství panovníkem, jaký se mezi Habsburky ani před ním ani po něm nenarodil."
On měl Josef vlastně velkou smůlu. A ta největší smůla vězela zřejmě v tom, že mu bylo souzeno své projekty nikoli jen tak nezávazně promýšlet, ale i uskutečňovat. Kdyby byly zůstaly jenom na papíře, byl by Josef II. dodnes obdivován a veleben jako leckteří jiní utopisté. Jenomže on energicky a osaměle měnil svoje ideje ve skutečnost, což je vždycky ze všeho nejtěžší a přitom nejsnáze kritizovatelné. Pochopitelně - čím více spěchal a čím rozsáhlejší, mnohostrannější byly jeho záměry, tím více přehmatů se dopouštěl. Navíc ho zrazovala netrpělivost. Očekávání, že ještě za svého života bude sklízet ovoce ze stromů, které zasadil, bylo příliš troufalé.
Josef II. sdílel víru osvícenců ve všemohoucí sílu práva. Byl u zrodu několika zákoníků, které výrazně demokratizovaly a zdokonalily právní stav v říši. Na jedné straně byla záplava josefinských právních aktů a příkazů něčím na způsob přírodní pohromy, protože snaha řídit a regulovat život společnosti do sebemenších detailů správní aparát spíše dezorientovala, uváděla ve zmatek, čímž oslabovala i obecné právní vědomí. Na straně druhé však právě v josefinské éře byly dobudovány pilíře právního systému, který pak vydržel nejenom přes celé 19. století, ale dokonce - leckdy v doslovném znění - až do svého zániku po únoru 1948. Kdybychom chtěli josefinské právo bleskově charakterizovat několika tezemi, tak bychom asi sáhli po jeho všeobecném zákoníku o zločinech a trestech, a zjistili bychom, že oproti nedávné, ještě středověké praxi upalování čarodějnic či vynucování přiznání mučením došlo k zásadnímu a naprostému převratu. Nalezli bychom paragrafy odstraňující trest smrti s výjimkou zločinů spáchaných za stanného práva. Zákoník už neznal zločin čarodějnictví. Náboženské delikty, dříve považované za kacířství, byly překvalifikovány vesměs jako přestupky. Bylo zrušeno mučení, za Marie Terezie pořád ještě - i když zřídka - uplatňované. Některé kruté tresty však přece jen přežily. Například vystavování na pranýř, také vypalování cejchů, rovněž bití holí, a to až do výše sta ran během čtrnácti dnů. Byla stanovena předtím neexistující rovnost občanů před zákonem, a byla formulována zásada, že udílené tresty se mají vyměřovat úměrně k provinění pachatele, přičemž důsledky trestu neměly nikterak postihovat rodiny odsouzených.
Velkou část z Josefových výnosů představovaly změny, zpřesnění či rušení dříve vydaných patentů. (Prostě legislativní smršť. Nic nového pod sluncem.) Svou říši doslova zahltil. Diktoval nanejvýš potřebné a prozíravé změny, které chtěl zavést okamžitě a v plné šíři, aniž by je pečlivě připravil, vyzkoušel anebo aspoň vysvětlil, i spoustu malicherných a vlastně zcela zbytečných. Dvě historky jsou pro jeho spěch a lpění na maličkostech typické: s velkými náklady dal v Prátru vysadit vzrostlé stromy, "abych nemusel čekat, až vyrostou," a protože se pokládal za univerzálního znalce (za majitele pravdy, jak se posměšně říkalo ve Vídni), neodpustil si po premiéře první německé opery, Únosu ze serailu, jejíž komponování si objednal, aby skladatele nepokáral alespoň slovy: "Příliš krásné pro naše uši, ale: hlavně příliš mnoho not, milý Mozarte." Wolfgang Amadeus nezůstal Jeho Veličenstvo nic dlužen: "Právě tolik, kolik je zapotřebí, Vaše Veličenstvo." Pokládal se za prvního služebníka, prvního úředníka státu, často však jednal tak, jako by byl úředníkem jediným. Pracoval dvanáct až osmnáct hodin denně u svého psacího stolu nebo na inspekcích, světlo v jeho pracovně,m svítící dlouho do noci, se však nestalo symbolem nezměrné píle, ale spíše zmarněného úsilí, předmětem mnoha anekdot. Zcela vyčerpaní úředníci odcházeli domů a císař dosud seděl u psacího stolu, aby ho tam ráno znova našli. To už měl prostudovánu většinu spisů, k nimž přikládal návod, jak se mají jednotlivé případy řešit, nebo je přinejmenším vybavil po okrajích podrobnými poznámkami."
O jeho skromnosti až askezi tu nuž řeč byla. Lze jen zopakovat, že na spaní mu stačil vojenský slamník, potažený jelení kůží a polštář, vyplněný žíněmi, že jídlo mu vařila jediná kuchařka a že je zapíjel pouze vodou. Kratochvílím obvyklým na jiným dvorech se vyhýbal - pyšnil se, že svůj čas neutrácí marnostmi. Neměl jediného přítele. Žil jako kajícník, dokonce se zdálo, že svou osamělost a nepochopení rád vystavuje na odiv, že jimi své kritiky ještě víc popichuje. Jednou se turecký sultán zeptal lékaře na cestách na Josefa II. a dostalo se mu odpovědi, vyjadřující mínění lidu o svém císaři: "To je kníže bez manželky, bez dětí, bez milenky i bez oblíbenců." Jen občas krátce navštívil nějakou služku, herečku nebo obyčejnou prostitutku. O svých intimních problémech ale hovořit pouze s bratrem Leopoldem - Josef byl jednak nejprominentnějším evropským starým mládencem (ve skutečnosti vdovcem), jednak byl vystaven každodenním tlakům obtěžovatelů. "Mohu volit mezi třemi věcmi," psal svému bratrovi. "Zůstat doma; vyhledat společnost nějakého člověka, kterým opovrhuji; anebo se spokojit s tím, co mi nabízí náhoda." V dalším řádcích byl dopis přesnější: "Pokoušel jsem se to vyřešit tak, že jsem běhal za veřejnými děvčaty. Toto řešení je však spojeno s tolika tělesnými nepříjemnostmi a tak ponižuje ducha, že mě naplňuje odporem." Baron Trenck, který se velmi dobře vyznal v prostředí vídeňských lehkých děv, vyprávěl (poté, co se to dozvěděl, od jednoho z děvčat), že císař málo platí. Prekérní situace. Císař celé říše v náručí prostitutek, které spávaly i s jeho důstojníky a vojáky, nehledě na trvající nebezpečí nákazy, špiclování a veřejného přetřásání. Jeden francouzský diplomat se dozvěděl, že císař měl poměr s jakousi dcerou zahradníka, ale "prý jenom na půl hodiny." Jiné zprávy hovoří o návštěvách u služek. I několik hereček se těšilo císařské přízni a příjmu několika dukátů, které jim z povinnosti vyplatil. O svých sexuálních strastech hovořil čas od času i s "pěti kněžnami," kruhem, ve kterém cítil jisté erotické napětí, a zřejmě pro vyhledával jeho pohostinství. Jedné kněžně se svěřil, že "pouze využívám příležitosti, a se ženou se vyspím jenom tehdy, když mi z toho nevzniká žádný duševní závazek ani jiné komplikace." Až na jedinou výjimku chránil Josef i posvátnost cizího manželství a dbal na veřejně proklamovanou přísnou morálku. Ta výjimka se jmenovala: Eleonora. "Choť knížete Karla z Lichtenštejna. Půvabné stvoření z jihoněmeckého rodu svého muže nijak zvlášť nemilovalo a hned po svatbě se zapletlo do milostných avantýr. Jejím prvním milencem byl O´Donell, irský generál v rakouských službách, kterého dokonce následovala až na jeho panství na Moravu. Marie Terezie cítila povinnost zasáhnout, netušíc, že tím uvolňuje cestu svému vlastnímu synovi. Josef Eleonoru znal už delší dobu, ale nikdy si jí nijak zvlášť nevšímal. Neočekávaně však zahořel láskou a vrhl se tak trochu neobratně k nohám oné už zase věrné manželky a matky. Znovu a znovu koktal Josef o důkazech své lásky, jimž Eleonora nemohla rozumět, protože se zdálo, že císař ve své puritánské pruderii nemluví o krátkém poměru, i milostném dobrodružství, ale o závazném vztahu, tedy přesně o tom, čeho se Lichtenštejnová obzvlášť musela obávat. Jednou jí Josef dokonce řekl: "Víte, cítím se tak, jako byste byla mojí ženou." Eleonora však s největší pravděpodobností Josefovo silné vzplanutí neopětovala. "Je vlastně politováníhodný, ale člověk ho přesto zase musí mít rád," napsala své sestře. I Josef si korespondoval se svým sourozencem: "Ženská společnost je pro rozumného muže natrvalo nesnesitelná. I ten je skvělejší a nejduchaplnější rozhovor se mi hnusí." Ženu podle něj ovládala ješitnost, protože "je až neuvěřitelné, jak daleko zachází koketérie a touha ženy být roztomilou osůbkou. Romány by se daly psát o všech pošetilostech, které se přitom odehrávají." A když už jsme u toho románu. vlastně: u románku - "románek, o kterém jsem Ti psal, už skončil. Povolná kněžna před třemi měsíci odcestovala a od té doby jsme ji neviděl. Nechce o mně ani slyšet." A nadále se věnoval kategorii děvčat, se kterými už měl svoje zkušenosti: "Protože jsem líný, dával jsem vždycky přednost lehkému, rychlému dobývání a nevyhledával žádná slavná dobrodružství. Asi si dokážeš představit, jaká dobývání a jaké prožitky to byly: nepotěšily ani srdce, ani duši."
O svém snažení, které se podle něj snažili všichni bojkotovat, napsal: "Kdo chce konat dobro, musí se umět obrnit proti nevděku a nenávisti." A k tomu dodával: "Vlastenec, který je přesvědčen o správnosti svých názorů, musí být nad takové jednání povznesen." Podobné postoje a způsob života si brzy začaly vybírat neúprosnou daň. Za dva roky po smrti Marie Terezie mu už zcela vypadaly vlasy, zesinal v obličeji a "modro císařských očí" ještě zvýraznily černé kruhy, způsobené únavou a trvalým nedostatkem spánku. Navíc ho možná už tehdy začala ničit tuberkulóza, na niž pak v devětačtyřiceti letech zemřel (některé prameny hovoří dokonce o syfilidě, kterou si uhnal u prostitutek), to však může být stejná pomluva, s jakou jsme se už setkali u "zaručených zpráv" o nezřízeném života Marie Terezie.
"Ani horečné reformy nedokázaly Josefovi zabránit v cestování. Císařova zavazadla v Hofburku byla kdykoli po ruce. Jejich majitel se záhy po svém usednutí na trůn přichystal na dlouho odkládanou cestu do Nizozemí. Chtěl se tram vypravit poprvé už před několika lety, ale nevyšlo to stejně jako v roce matčiny smrti." Z Vídně odejel koncem května roku 1781. a o devět dní později už nocoval v hostinci U sedmi švábů v Lucemburku. Předem informované úřady nesměly organizovat žádné přivítání, protože hrabě Falkenstein se hodlal s touto částí své říše s téměř dvěma miliony obyvatel seznámit po svém. Ostatně tamní úřednictvo (na rozdíl od poddaných habsburského domu) nad císařovým příjezdem nikterak hlasitě nejásalo už proto, že panovníky předcházely fámy o dalších možných reformách, a to ještě nemohli nic tušit o Josefově nápadu vyměnit jednou nizozemské provincie za Bavorsko. Jako první poctil císař svou návštěvou tamní pevnosti a vojenské posádky. Až poté přijal zástupce lucemburské rady, kterým slíbil samosprávu pro jejich provincii. Ani další zastávka v metropoli Valonska Namuru se nemohl obejít bez inspekce místní posádky. Poté se Josef vydal k atlantickému pobřeží, přičemž nevynechal prohlídku uhelných dolů, hamrů a známé porcelánky v Tournai. Odtud si odskočil do Francie do Dunkerque. Svezl se po moři a pokochal se pohledem (podobně jako den nato v Ostende) na zakotvené lodi. Také další cíl cesty patřil přístavu, tentokrát Bruggám, kde se podle plánu setkal s bratrem anglického krále. Další dny nizozemského pobytu se podobaly jako vejce vejci: jen místa se měnila - Gent, Antverpy, Mechelen. Teprve v Bruselu coby správním centru se zastavil na delší dobu. Večery patřily jednáním s představiteli místní správy, zatímco dopoledne byla vyhrazena audiencím. Dostavilo se na ně celkem deset tisíc lidí a stejně tolik různých žádostí přišla na jeho adresu poštou. Všechno samozřejmě - jak bylo císařovým zvykem - navíc prokládaly prohlídky universit a vědeckých, případně uměleckých institucí. Následující body císařova itineráře představovala nizozemská města Haag, Leyden, Rotterdam, Utrecht, Haarlem a lázně Spa, kde se mimo jiné (nad rámec léčebného pobytu) sešel s jiným urozeným milovníkem tamních minerálních vod, bratrem pruského krále. Protože z Nizozemí to byl jen skok do Příže, Josef si nenechal ujít (po nové zastávce v Bruselu) příležitost zastavit se ve Versailles u své sestry Marie Antoinetty. Viděli se naposledy.
"Od poloviny srpna 1781. roku už zase trávil noci na svém slamníku, pokryté jelení kůží a prostěradlem. Přes den se zavíral v pracovně. Žil plně povinnostmi a svým posláním. Ve svatém zaujetím svým posláním dával přednost práci před zábavami a společenské příležitosti ho příliš - včetně návštěv - nezajímaly. Výjimku představovali hosté, s nimiž císař spojoval určitá politická očekávání. V takových případech se Josef, vyšňořený vždy v uniformě polního maršálka s insignií Řádu zlatého rouna na krku a brilianty zdobenými vyznamenáváními na hrudi coby hostitel doslova překonával. Když chtěl, dokázal být okouzlující. Jenže takových návštěv bylo méně než šafránu."
******
Poslední komentáře
20.08.2009 14:03: Dobrý den,opravdu pěkný článek.Z vašeho článku jsem se doposud dozvěděl asi nejvíc o sedlácích u Chlumce. Proto mám prosbu,chtěl bych se něco dozvědět o mém předku Janu Chvojkovi,který vedl sedláky u Chlumce.V některých spisech píšou,že se jmenoval Matěj.Vůbec nevím čeho se chytit.Chtěl bych se dozvědět o něm co nejvíc.Budu vděčný za každou zprávu. S pozdravem Chvojka ze Stolan u Chrudimi.20.01.2009 21:49: Hezký den, děkuji za nádherný článek. Mám na Vás jen malou prosbičku, již nějakou dobu nemám jasno v tom, co se stalo s rtyňským rychtářem Nývltem už z Vašeho článku vím, že mezi popravené nepatřil a dokonce dále hospodařil. A však v naší staré slatinské kronice se doslova píše: několik dní po dění na náchodském zámku...kdyžto rychtář Rtinský s několika ninšími od Vojska Císařského vzatý a do Prahy do strestů odvedeny byly . Dle kroniky, tedy snad dobře chápu, že byl spolu s jinými zatčen. Nevíte o rtyňském rychtáři více? zda je pravda, že byl zatčen? Děkuji za Váš čas a krásné čtení. S pozdravem Holasová ze Slatiny